ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1347.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1347/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) K. Ž. a b) J. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 150/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2004, č.j. 25 Co 367/2003-137, takto:
I. Řízení o dovolání se ve vztahu k 2. žalovanému zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně (vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, č.j. 21 Co 474/2001-42) rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, č.j. 6 C 150/2000-108, opětovně přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3 prvé kategorie sestávajícího se ze dvou pokojů a příslušenství ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 1242 ulice M. v H. (dále jen „předmětný byt“) ze dne 27. 9. 2000, kterou dali žalobci žalovaným. Dále určil, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat žalobcům do 15 dnů po poskytnutí přístřeší (oproti předchozím rozsudkem stanovené bytové náhradě ve formě přiměřeného náhradního bytu) a současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č.j. 25 Co 367/2003-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle právního názoru odvolacího soudu je výpověď z 27. 9. 2000 platným právním úkonem ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kterou postačilo doručit 1. žalované jako výlučné nájemkyni, přestože později během řízení před okresním soudem uzavřela manželství s 2. žalovaným. Vznikem společného nájmu tak účinky výpovědi dopadly i na 2. žalovaného. Protože v řízení nebylo sporu o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., zabýval se odvolací soud dále jen výpovědním důvodem ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., a to tím, zda žalovaní bez vážného důvodu byt neužívají, popřípadě jej užívají jen občas. Sami žalovaní před soudem neučinili sporným občasné užívání předmětného bytu, které odůvodňovali tím, že jsou oba v invalidním důchodu a 1. žalované je s ohledem na její zdravotní stav a přeplněnost předmětného bytu (který slouží k uspokojení bytové potřeby jejím synům) lépe v zahradním domku. Zmíněný zahradní domek není vhodný k trvalému bydlení, avšak současně není ani lokalizován ve výrazně zdravotně vhodnějším prostředí a je vzdálen pouze 300 m od předmětného bytu, nic by tedy žalovaným nebránilo užívat jeho přilehlé zahrady ve volném čase. Ani plná invalidita nebo dobrovolné přenechání předmětného bytu dětem nemohou být vážným důvodem občasného užívání předmětného bytu. Z těchto důvodů tedy odvolací soud k výpovědi z nájmu přivolil. K tvrzení o opuštění společné domácnosti, které by mělo za následek přechod nájmu předmětného bytu na děti 1. žalované, odvolací soud konstatoval, že trvalé opuštění společné domácnosti musí být výrazem svobodné vůle a dáno zcela zřetelně. Sama 1. žalovaná svá tvrzení v průběhu řízení měnila a nakonec uvedla, že do předmětného bytu pravidelně dochází. Její jednání proto vzbuzuje pochybnosti o jejím úmyslu se do bytu již nikdy nevrátit. Nelze proto uzavřít, že došlo k přechodu nájmu předmětného bytu na syny 1. žalované ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. S námitkou dobrých mravů se odvolací soud vypořádal tak, že žalovaní se v zahradním domku zdržují fakticky již řadu let a navíc podmínkou přivolení k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. ani není možnost jiného bydlení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci. Za chybné považují právní závěry odvolacího soudu, že za daného skutkového stavu je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., ačkoliv předmětný byt užívají členové rodiny žalovaných, a že ačkoliv žalovaní dlouhodobě předmětný byt neužívají, nedošlo z jejich strany k opuštění společné domácnosti. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že za stavu, kdy byt užívají členové jejich rodiny, výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. být dán nemůže, neboť byt není opuštěn (jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99). Zákon dle názoru dovolatelů nestanoví nájemcům povinnost užívat byt k bydlení, ani nestanoví, že neužívání či občasné užívání musí být toliko dočasné. Soudy obou stupňů tak konstituovaly žalovaným povinnosti nad rámec zákona, čímž samy zákon porušily. Z provedených důkazů dle názoru dovolatelů vyplývá, že pobyt žalovaných v předmětném bytě má dlouhodobě charakter návštěv (chybí zde existence trvalého soužití a společné uhrazování nákladů) a za takovýchto okolností brání přivolení k výpovědi z nájmu nedostatek pasivní věcné legitimace na straně obou žalovaných. Nelze totiž dát výpověď někomu, kdo již přestal být opuštěním společné domácnosti nájemcem. Z těchto důvodů dovolatelé navrhli zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhli, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Po podání dovolání 2. žalovaný dne 2. 7. 2004 zemřel.
Jestliže v průběhu dovolacího řízení 2. žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neumožňuje povaha věci v řízení s ním pokračovat; Nejvyšší soud proto dovolací řízení ve vztahu k němu zastavil (§19, §103, §107 odst. 5, §243c odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice jeho druhým rozhodnutím ve věci, avšak jinak bylo rozhodnuto pouze ve výroku o formě bytové náhrady, proti kterému dovolací námitky nebyly uplatněny. V samotném výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o povinnosti k vyklizení bytu byla obě rozhodnutí soudu prvního stupně obsahově totožná.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Pokud tedy dovolatelka poukazem na to, že její pobyt v bytě má dlouhodobě charakter návštěv, napadá správnost právního závěru, že její právo nájmu nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti, brojí tak ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním, o něž odvolací soud uvedený právní závěr opřel, tj. proti skutkovému závěru, že nebyl prokázán její úmysl se do předmětného bytu již nevrátit. Skutkové námitky však – jak bylo výše uvedeno – nelze úspěšně uplatnit v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání pouze dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom samotný závěr, že takový úmysl je nutno pro posouzení otázky přechodu nájmu prokázat, je nepochybně správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod poř. č. 37).
V soudní praxi není pochyb o tom, že „nájemce“ ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je pouze ten, jemuž svědčí nájemní právo, v daném případě právo společného nájmu původních žalovaných. Ostatním osobám (synové 1. žalované) užívajícím předmětný byt se souhlasem nájemců svědčí toliko právo bydlení odvozené od práva nájmu žalovaných. Užívání předmětného bytu členy rodiny tak nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004). Dovolatelka neúplně cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99, v němž se ve skutečnosti uvádí, že o \"neužívání bytu\" ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. „jde tehdy, je-li byt zcela nebo převážně opuštěn, případně není-li nájemcem užíván obvyklým způsobem, tj. k bydlení“. Z uvedené citace, jakož i z kontextu celého odůvodnění vyplývá, že dovolací soud měl na mysli opuštění bytu nájemcem, nikoli případně i jinými osobami, které svoje bydlení v bytě odvozují od nájemcova souhlasu.
Povinnost nájemce užívat byt vyplývá již ze samotného ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. a dále například z ustanovení §689 obč. zák. To, že byt má být užíván k bydlení, vyplývá ze samotného vymezení pojmu byt (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i z dalších souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 1/2002 pod poř. č. 4).
Na právním závěru, že neužívání či občasné užívání bytu musí být toliko dočasné a na řešení otázky, co se rozumí společnou domácností, napadené rozhodnutí nespočívá; proto jsou dovolací námitky v tomto směru irelevantní.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu