ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1366.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1366/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce B. d. o. P., d., zastoupeného advokátkou, proti žalované F. V., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 217/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 27 Co 74/2004-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 27 Co 74/2004-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 27 Co 74/2004-39, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 18. prosince 2003, č. j. 14 C 217/2003-17, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu žalované č. 29, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. p. 146 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období červenec 2001, leden až duben 2002 a srpen a září 2003, soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“); proto žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl přitom k věku žalované, jejímu zdravotnímu stavu, dále k tomu, že je poživatelkou starobního důchodu v částce 5.700,- Kč měsíčně, že nešlo o souvislou delší dobu neplacení nájemného a že žalovaná zaplatila po rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci z titulu dlužného nájemného dne 28. ledna 2004 částku 25.000,- Kč a dne 10. března 2004 částku 12.553,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinil skutkové závěry, že uvedenými platbami bylo uhrazeno dlužné nájemné a úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu do konce roku 2003 a že příčinou neplacení nájemného byla tíživá sociální situace žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jeho práva odepřít. Současně odvolacímu soudu vytkl, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl k tomu, že žalovaná je dlužna z titulu vyúčtování služeb za rok 2003 částku 10.611,70 Kč, že dosud neuhradila poplatek z prodlení, který ke dni sepisu dovolání činil 37.131,50 Kč, a že už v minulosti se musel vůči žalované domáhat zaplacení nájemného a úhrad za služby poskytované s užíváním bytu soudní cestou. V této souvislosti poukázal na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, a namítl, že v řízení nebyla najisto postavena příčinná souvislost tíživé sociální situace žalované s neplacením nájemného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy, je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod č. C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.BECK, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004).
V projednávané věci učinil odvolací soud skutkový závěr, že platbami ze dne 28. ledna 2004 v částce 25.000,- Kč a ze dne 10. března 2004 v částce 12.553,- Kč žalovaná zaplatila dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do konce roku 2003. V rozporu s ustanovením §132 věty za středníkem o.s.ř. (a současně rovněž s judikaturou uvedenou v předchozím odstavci odůvodnění) však nepřihlédl k tomu, co v této souvislosti vyšlo najevo ohledně dluhu na poplatku z prodlení u odvolacího jednání dne 11. března 2004; opomenul totiž, že účastníci při tomto odvolacím jednání shodně uvedli, že žalovaná dosud nezaplatila žalobci dluh z titulu poplatku z prodlení. Z toho vyplývá, že skutkový závěr o zaplacení dlužného nájemného (v širším slova smyslu) a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo přinejmenším vyšly za řízení najevo; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl proto užit opodstatněně.
Pominul-li odvolací soud skutkové zjištění, jež přinejmenším vyšlo za řízení najevo, a přitom šlo o skutkové zjištění, které bylo právně významné pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. skutkové zjištění, že dosud nebyl zaplacen dluh z titulu poplatku z prodlení, neobstojí – především z důvodu předčasnosti – ani jeho právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné (v širším smyslu) po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy (v rozsudku, na nějž správně odkázal dovolatel), Nejvyšší soud dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu