ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1386.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1386/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalovanému M. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 16 C 107/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 16 Co 199/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 1999, č.j. 16 C 107/97-38, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 1999, č.j. 16 C 107/97-52, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 14, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 493 v Ch. ulici č. 2 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, č.j. 16 Co 199/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalovanému nepodařilo prokázat úmysl vést se svojí matkou, nájemkyní předmětného bytu H. V., trvale společnou domácnost, a že na něho nepřešlo právo nájmu podle §706 odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení, toliko uvedl, že podle poučení odvolacího soudu má právo podat dovolání do jednoho měsíce za podmínek stanovených v ust. §237 a násl. ve znění platném do 31. 12. 2000, což také činí. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v „pozitivistické aplikaci“ ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a uvádí skutečnosti, z nichž dovozuje vedení společné domácnosti se svojí matkou. Uvádí, že „nepodstatnou není ani otázka, zda pětileté průtahy v řízení, zaviněné soudem I. stupně“ jej nezbavily dalších práv, která mohl využít při řádném průběhu odvolacího řízení, pokud by se konalo již v roce 1999. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání ze dne 19. 9. 2005, doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 10. 2005, označeném jako doplnění dovolání, dovolatel zpochybnil hodnocení důkazů týkajících se jeho soužití s nájemkyní bytu, které vedlo k nesprávnému právnímu posouzení. Současně namítl, že napadené rozhodnutí trpí procesní vadou spočívající v tom, že odvolací soud „odmítl přezkoumávat skutkové závěry soudu prvního stupně“, čímž porušil ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. a odepřel mu tím právo na přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000.
V dané věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 18. 1.1999 (opravné usnesení dne 26. 11. 1999). Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 7. 9. 2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. 1. 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při posuzování včasnosti dovolání, ale i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., které svou závažností způsobují zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Žádnou z vad tohoto druhu dovolatel sice neoznačuje přímým odkazem na §237 odst. 1 o.s.ř., nicméně z obsahu jeho dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištění, vady v hodnocení důkazů a průtahy v řízení, kvůli nimž nemohl využít svých práv. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda namítané výtky odpovídají ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon dává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27 a 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Dovolatelem namítaná vada týkající se nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nezakládá. Případné pochybení soudu v tomto směru by bylo způsobilé založit toliko tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Průtahy v odvolacím řízení, v jejichž důsledku měl být žalovaný zkrácen na svých procesních právech, nelze mít za vadu způsobující zmatečnost řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 2476/2000, uveřejněné pod C 617 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7). Z odůvodnění označeného rozhodnutí vyplývá, že postupem soudu v občanskoprávním řízení je třeba rozumět činnost, kterou soud naplňuje svou pravomoc k projednávání a rozhodování věcí vymezených v §7 o.s.ř.; jde tedy o aktivní činnost soudu. Průtahy v řízení, jimiž se obvykle rozumí nedůvodná nečinnost soudu po nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy soud nečiní žádné úkony, nelze – logicky vzato – považovat za vadný postup soudu, který by naplňoval hypotézu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu