ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1406.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1406/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) V. Ž., b) D. S., a c) J. Ž., všech zastoupených advokátkou, proti žalované L. O., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 22 C 90/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č.j. 35 Co 375/2003-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č.j. 35 Co 375/2003-126, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 4. 2003, č.j. 22 C 90/2001-99 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 29. 1. 2002, č.j. 22 C 90/2001-73, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č.j. 35 Co 451/2002-88, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 18, II. kategorie, nacházejícímu se ve 4. patře domu čp. 398 v k.ú. K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědi lhůty, uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, č.j. 35 Co 375/2003-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán, neboť žalovaná před podáním žaloby nezaplatila nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce (konkrétně za 12 měsíců v období od května 1999 do května 2001, přičemž celková výše dluhu činila 29.258,20 Kč). Na základě toho soud prvního stupně žalobě vyhověl, když neshledal důvody pro její zamítnutí za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti poukázal na to, že vůči žalované bylo již v roce 1998 vedeno soudní řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, že žaloba byla zamítnuta s ohledem na její tíživou sociální a finanční situaci (§3 odst. 1 obč.zák.), že však přesto ani poté nájemné řádně neplatila, jakož i na to, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby po dobu pěti let nedostávali od žalované řádně a včas nájemné. Naproti tomu odvolací soud (poté, co doplnil dokazování rodným listem vnučky žalované a zprávou ošetřující lékařky žalované) dospěl k závěru, že v dané věci by bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a žalobu zamítl. Svůj závěr odůvodnil tím, že „sice zvážil situaci žalobců, kteří jsou dlouhodobě poškozováni ve svých právech jednáním žalované, avšak že na druhé straně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v rodině žalované v současné době žije nezletilé dítě, jehož matka je na mateřské dovolené a je zaopatřena dávkami“. Poukázal též na to, že žalovaná je zaměstnána a má stálý příjem, že po dobu více jak dvou let řádně hradí nájemné, že po dobu, kdy nájemné neplatila, byla v tíživé sociální situaci a že je ve špatném zdravotním stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že skutečnosti, z nichž při svém rozhodování vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování, a že na základě toho nesprávně aplikoval ustanovení §3 obč.zák. Poukazují na to, že z obsahu spisu (včetně spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 8 C 105/98) vyplývá, že žalovaná „je neplatičem od roku 1994, tj. již deset let“, že žalovaná poté, co byla žaloba v označené věci zamítnuta, opět neplatila řádně nájemné, že dlužné nájemné doplatila v poměrně krátké době po zahájení obou řízení a v jejich průběhu je platila řádně, což si může „obtížně dovolit trvale sociálně slabý občan“, že první žalobkyně a třetí žalobce jsou plně invalidní a zdravotní strav druhé žalobkyně není dobrý, a že v době dání výpovědi v souzené věci nebyla dcera žalované vdaná a neměla nezletilé dítě. Dovolatelé mají zato, že za daného skutkového stavu je zamítnutí žaloby v rozporu s „judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního“ a namítají, že právní posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je nesprávné, neboť se nezabývá všemi okolnostmi, ale toliko okolnostmi na straně žalované. Uvádějí dále, že „nebyla uspokojivě zodpovězena otázka, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich dispozičních práv s vlastnictvím omezovala po dobu deseti let nad zákonné omezení strpět vyklizení vypovězeného předmětu nájmu teprve až po zajištění náhrady“, že vyřešení sociální situace žalované a její rodiny „se přesunulo zcela na bedra žalobců“, že tito dlouhodobě „trpí poskytování služeb bydlení dnes již čtyřem osobám zdarma a konstantní placení dodávaných služeb za tyto osoby“. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. má být toliko výjimečná, a že jej nelze použít u „recidivující“ žalované, aniž byly vzaty v úvahu všechny okolnosti daného konkrétního případu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 9. 11. 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má své místo úvaha, zda vyhovění žalobě nebrání v dané konkrétní věci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu však musí být podložena konkrétními zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dovolává nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi domáhá – pronajímatele. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými aspekty, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalobci žalované by bylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k rodinným poměrům dcery a vnučky žalované, k tomu, že dlužné nájemné po podání žaloby uhradila a řádně platí běžné nájemné, jakož i k jejímu zdravotnímu stavu a k tomu, že důvodem neplacení nájemného byla její tíživá sociální situace, přičemž uvedené okolnosti zohlednil ve prospěch žalované. Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného však nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, C 1702). Tak je tomu zvláště za situace, kdy nájemce neplatí nájemné opakovaně (dlouhodobě), a to i přesto, že mu již byla jedenkráte dána z téhož výpovědního důvodu výpověď z nájmu bytu a žaloba na přivolení k ní byla zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu a že důsledky jejího neplnění nelze opakovaně (dlouhodobě) klást k tíži pronajímatele, jak oprávněně namítají dovolatelé. Dovolatelům lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil především okolnosti na straně žalované a že se nedostatečně zabýval okolnostmi na straně žalobců. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, konstatoval sice, že „žalobci jsou dlouhodobě poškozování ve svých právech“, přesto však tuto okolnost nepovažoval za rozhodnou. Nepřihlédl ani k dalším okolnostem na straně žalobců, ačkoliv byly v řízení tvrzeny, resp. vyšly v řízení najevo (viz vyjádření žalobců k odvolání žalované na č.l. 114, jehož obsah byl konstatován u jednání konaném před odvolacím soudem dne 9. 1. 2004, jak vyplývá z protokolu na č.l. 122 verte). V této souvislosti není bez významu, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§120 odst. 2 o.s.ř.), u nichž neplatí omezení stanovené v §205a odst. 1 o.s.ř. (srov. §205a odst. 2 o.s.ř.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je tak neúplné a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně. Dovolací soud se již nezabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., neboť námitky proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu věci jsou obsahově námitkami zpochybňujícímu právní posouzení věci.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 23. června 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu