ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1449.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1449/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. M. a 2) N. M., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 290/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, č. j. 18 Co 162/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 13 C 290/99-32, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 1+4 s přísl., č. 6, I. kategorie, ve 3. podlaží (2. patře) domu čp. 1050 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 2002, č. j. 18 Co 162/2002-59, rozhodl, že „soudkyně Z. S. není vyloučena z projednávání a rozhodování této právní věci“, současně citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaní předmětný byt od roku 1998 neužívali (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) a současně porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že jako nájemci byt podnajali dalším osobám bez písemného souhlasu pronajímatele (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Zároveň shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. nebyl – ke dni dání výpovědi z nájmu bytu – naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný – nezastoupený advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ze dne 2. dubna 2004 sepsaným zmocněnou advokátkou. Již v původním podání uplatnil námitku podjatosti odvolacího soudu a dále uvedl, že nebyl informován o datu konání odvolacího jednání a „nemohl se tak vyjádřit k pochybením v rozsudku prvního stupně“. V dovolání sepsaném advokátkou, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona, a současně výslovně namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vůči předsedkyni senátu odvolacího soudu JUDr. E. K. vznesl námitku podjatosti odůvodněnou „jejím zjevně nepřátelským postojem k oběma žalovaným“. Odvolacímu soudu současně vytkl, že v průběhu odvolacího řízení (konkrétně u odvolacího jednání dne 28. srpna 2002) mu odňal „možnost řádně se účastnit soudního jednání“ tím, že předvolání k odvolacímu jednání mu doručoval na adresu P., ačkoli se v té době prokazatelně zdržoval na adrese T. Navíc se soudy nezabývaly otázkou, zda byla žalovaným dána řádná výpověď z nájmu bytu, jestliže na adrese uvedené v žalobě nikdy žádný byt neužívali. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že podle jejího názoru by mělo být dovolání projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Poté se podrobně vyjádřila k dovolacím námitkám prvního žalovaného a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací se nejprve zabýval otázkami, zda dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a zda je přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 13 C 290/99-32, tedy rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Odvolací soud měl při projednání odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodnutí o něm postupovat – jak vyplývá z části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – rovněž podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když své rozhodnutí (dovoláním napadený rozsudek) přijal (vydal) po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně 28. srpna 2002. Z obsahu napadeného rozsudku je však nepochybné, že odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl vydán přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a ani po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o.s.ř.“). Okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neprojednal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nerozhodl o něm podle „dosavadních právních předpisů“, je zde nerozhodná, neboť z hlediska ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné pod č. 156 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
V posuzovaném případě byla zásilka adresovaná žalovanému a obsahující napadený rozsudek odvolacího soudu uložena u pošty dne 14. října 2002 (v pondělí). Napadený rozsudek byl proto doručen prvnímu žalovanému postupem podle §46 odst. 4 o.s.ř. dne 24. října 2002 (ve čtvrtek). Podal-li první žalovaný své původní dovolání osobně u soudu prvního stupně dne 19. prosince 2002, stalo se tak ve lhůtě podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř.; jde tudíž o dovolání včasné. Přitom v advokátním podání dovolatel pouze blíže specifikoval důvody uvedené již v jeho původním dovolání; nezměnil tedy ani dovolací důvody a ani rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadl (srov. ustanovení §242 odst. 4 věty první o.s.ř.).
Zbývá dodat, že manželé – společní nájemci bytu – mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); mají tedy taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní (§91 odst. 2 o.s.ř.). Proto podal-li, jako v projednávané věci, dovolání jeden z nerozlučných společníků, pak se dovolání vztahuje na všechny společníky a dovolací soud postupuje tak, jako by dovolání podali všichni (v daném případě oba žalovaní).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci dovolatel sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy jako by uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ve skutečnosti uplatnil pouze zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (námitkou, že rozhodovala vyloučená předsedkyně senátu JUDr. E. K.) a ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), resp. také vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (námitkou, že v konečném důsledku bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu na adrese uvedené v žalobě, ačkoli žalovaní na této adrese nikdy žádný byt neužívali). Dovolatel však přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1 (tudíž i k vadě podle §229 odst. 1 písm. e/), §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobkyní a prvním žalovaným dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal prvního žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu