ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1451.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1451/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. P., a 2) D. P., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 21 C 20/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003, č.j. 22 Co 409/2003-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č.j. 21 C 20/99-136, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2, II. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, 2 pokojů a příslušenství, v 1. nadzemním podlaží domu čp. 208, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že jejich nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným byt vyklidit do 5 měsíců po skončení nájmu a po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně, jíž je svěřen do správy dům, v němž se nachází předmětný byt, uzavřela dne 14. 7. 1997 se žalovanými smlouvu o nájmu tohoto bytu na dobu neurčitou, že žalovaní v době po uzavření nájemní smlouvy do února 1999 byt prakticky neužívali a zdržovali se převážně v L. u rodičů 2. žalované, jimž první žalovaný vypomáhal se stavbou rodinného domu, neboť byl bez zaměstnání, že 2. žalovaná byla v této době vážně nemocná a že v průběhu roku 1998 a jara 1999 bydlely v bytě osoby cizí státní příslušnosti. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. není dán, neboť i když žalovaní byt po určitou dobu neužívali, případně jej užívali jen občas, měli pro to vážné důvody, spočívající ve zdravotním stavu 2. žalované a sociálních poměrech 1. žalovaného. Vzal za prokázáno, že žalovaní přenechali bez souhlasu žalobkyně byt do podnájmu jiným osobám; neuvěřil přitom jejich tvrzení, že byt nepodnajímali, ale že jej toliko svěřili za účelem dohledu nad ním svému rodinnému příteli I. A., když poukázal na to, že svoje tvrzení v řízení neprokázali (jmenovanému se opakovaně nepodařilo doručit předvolání k soudu a žalovaní jeho účast u jednání nezajistili). Na základě toho dospěl k závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. a žalobě vyhověl; okolnost, že žalobkyně nepředložila smlouvu o podnájmu, ani jim před dáním výpovědi nedala možnost k nápravě vzniklé situace, nepovažoval z hlediska naplnění uvedeného výpovědního důvodu za relevantní. Neshledal přitom, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), a to ani s ohledem na zdravotní stav žalované; uvedenou okolnost však zohlednil při stanovení delší lhůty k vyklizení bytu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č.j. 22 Co 409/2003-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a ve shodě s ním shledal existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. (ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák.), který existoval i v době, kdy žalovaným byla dána výpověď z nájmu bytu. Konstatoval, že žalovaným se nepodařilo prokázat, že v případě cizích osob, zdržujících se v jejich bytě, šlo o krátkodobou návštěvu a že podmínkou dání výpovědi z uvedeného výpovědního důvodu není (jako je tomu u důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) předchozí výstraha daná pronajímatelem nájemci. Za správné považoval i posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. soudem prvního stupně a stanovení delší lhůty k vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž namítli, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nesprávným hodnocením důkazů), která „způsobila v konečném důsledku nesprávné rozhodnutí soudů ve věci samé“. Otázku zásadního právního významu spatřují v prokázání skutečnosti, že žalovaní přenechali byt do podnájmu; v této souvislosti poukazují na to, že soud prvního stupně vzal tvrzení žalobkyně za prokázané z výpovědí svědků (kteří pouze uvedli, že v bytě bydlí osoby odlišné od žalovaných), jakož i na to, že odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a zaujal názor, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že v případě cizích osob zdržujících se v jejich bytě šlo o krátkodobou návštěvu. Dovolatelé mají za to, že žalobkyně měla označit důkaz ke svému tvrzení, a to podnájemní smlouvou (v jakékoliv formální podobě), a že žalovaným nelze přičítat k tíži, že se jim nepodařilo prokázat jejich tvrzení o tom, že se jim o byt staral rodinný přítel. I pokud by totiž (uvádí se v dovolání) žalovaní netvrdili nic a žalobce by své důkazní břemeno neunesl, musela by být jeho žaloba zamítnuta. Namítají, že odvolací soud řešil danou otázku rozdílně od dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí publikovaných v časopise „Právní rozhledy 7/98, na str. 372“ a v časopise „Soudní rozhledy 3/95, str. 54“. Podle názoru dovolatelů je z uvedených důvodů řízení stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud přičetl žalovaným k tíži, že neprokázali svá tvrzení, aniž by zkoumal, jak své tvrzení prokázala žalobkyně. Vada spočívá konkrétně v tom (uvádějí dovolatelé), že žalobkyně neprokázala dostatečně své tvrzení, avšak soud je nesprávně vzal za prokázané. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno, měla být žaloba zamítnuta. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyvracela námitku žalovaných o existenci vady řízení, polemizovala s jejich tvrzeními o neprokázání okolností významných pro naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., namítla, že žalovaní neprokázali svá skutková tvrzení vznesená v rámci procesní obrany, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání spojují dovolatelé zásadní význam napadeného rozhodnutí s posouzením důkazního břemena ohledně skutečnosti významné pro naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč.zák., konkrétně ohledně skutečnosti, že žalovaní přenechali předmětný byt do podnájmu. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že učinil svůj závěr na základě výpovědí svědků, ačkoliv žalobkyně neoznačila (nepředložila) ke svému tvrzení důkaz smlouvou o podnájmu („v jakékoliv formální podobě“), zpochybňují v podstatě právní závěr odvolacího soudu o naplnění daného výpovědního důvodu námitkou směřující proti skutkovému stavu, z něhož soud při svém rozhodování vycházel. Již proto nemůže jimi nastolená otázka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému nelze přípustnost dovolání opřít ani o tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutími, na něž dovolatelé odkazují, neboť i ta se týkají otázky důkazního břemena, tj. postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci.
Pro úplnost lze dodat, že zákon nepředepisuje pro smlouvu o podnájmu písemnou formu, toliko souhlas pronajímatele musí být dán písemně (srov. §719 odst. 1 obč.zák.); smlouvu o podnájmu lze uzavřít i ústně, případně konkludentně. Dovolatelé se tudíž mýlí, mají-li zato, že smlouva o podnájmu musí mít „formální podobu“.
Pokud pak dovolatelé z postupu soudu při hodnocení důkazů dovozují existenci tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. května 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu