ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1737.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1737/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. Ž., zastoupenému advokátem, o zrušení nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 1/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2005, č. j. 55 Co 393/2004-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2005, č.j. 55 Co 393/2004-294 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29.6.2004, č.j. 14 C 1/2004-264, kterým tento soud zrušil žalovanému právo nájmu družstevního bytu č. 21, o velikosti 3 + kk, v 1. patře družstevního domu č.p. 2256, v P., dále určil, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva je žalobkyně a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt, a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo přezkoumal podle ust. §212 a 212a o.s.ř. Dle odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně důsledně ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 17.12.2003, č.j. 26 Cdo 988/2001-224) a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žádnou ze smluv (nájemní smlouva ze dne 15.1.1996 uzavřená mezi Městskou částí P. jako pronajímatelem a oběma účastníky jako nájemci; smlouva o užívání bytu ze dne 1.7.1996 vyhotovená po změně vlastníka domu, v němž se předmětný byt nachází, Bytovým družstvem T.) nebyly dotčeny právní vztahy účastníků ke spornému bytu vzniklé již k datu uzavření dohody o užívání předmětného bytu dne 1.12.1987. Souhlasil i se zjištěním, že žalobkyně smlouvu ze dne 1.7.1996 nepodepsala, když z hlediska trvání samostatného nájemního práva každého z účastníků je i tato smlouva právně irelevantní. Ze skutečnosti, že smlouvu podepsal jako nájemce pouze žalovaný, rozhodně nelze dovozovat vznik výlučného nájemního práva pouze žalovaného, neboť k datu uzavření smlouvy nájem žalobkyně nebyl žádným ze zákonných způsobů ukončen. Za situace, kdy ke spornému družstevnímu bytu účastníkům svědčí právo nájmu i členství v družstvu každému samostatně, soud prvního stupně správně věc právně posoudil analogicky (§853 o.z.) dle ust. §705 odst. 2 věta druhá, odst. 3 a §712 odst. 3 věta druhá o.z. Zcela správně tak zrušil právo nájmu žalovanému, jemuž svědčí oddělené právo a určil dalším nájemcem sporného bytu a členem družstva žalobkyni, u níž shledal větší zásluhy o získání sporného bytu. Námitce žalovaného, kterou zpochybňoval závěr soudu prvního stupně o větších zásluhách žalobkyně na získání sporného bytu, odvolací soud nepřisvědčil. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyni ještě před uzavřením manželství se žalovaným přidělil zaměstnavatel P. n.p. podnikový byt v P. V souvislosti s přidělením tohoto bytu byla se žalobkyní sepsaná stabilizační úmluva, v níž se tato zavázala pracovat pro organizaci po dobu nejméně deseti let. Výměnou za tento byt byl následně získán jiný podnikový byt v P., a dne 8.10.1989 P. n.p. schválil výměnu tohoto bytu za předmětný byt, tehdy ještě podnikový byt, v P., který byl dne 20.11.1987 přidělen již oběma účastníkům. Pokud žalovaný namítal, že předmětný byt by nebyl účastníkům přidělen bez toho, že matka žalovaného po smrti jeho otce vrátila P. n.p. podnikový byt v P. a získala menší byt, který jí byl přidělen MNV K., pak bylo v průběhu řízení zjištěno, že souvislost mezi získáním sporného bytu účastníky a výměnou bytu v P. za byt v P., dohledána nebyla. Odvolací soud souhlasil i s rozhodnutím soudu o povinnosti žalobkyně zajistit žalovanému ve smyslu ust. §712 odst. 3 věta druhá o.z. náhradní byt.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 3.6.2005, podaným na poště dne 6.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 8.5.2005, žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalovaný v plném rozsahu odkázal na svá předchozí odvolání i dovolání. Dále uvedl, že nesouhlasí s tím, že daný případ lze analogicky posuzovat podle §705 odst. 2 a 3 o.z., ale ani např. dle §702 o.z., neboť samotný nájem družstevního bytu vznikl oběma účastníkům cca 5 let po rozvodu a dále proto, že jak bylo prokázáno, nikdy od samého počátku nesvědčilo účastníkům právo společného nájmu bytu. Nelze tedy dle dovolatele použít ustanovení, které se týká výhradně zrušení společného práva nájmu družstevního bytu. Otázky zániku samostatného nájmu bytu jsou řešeny v §710 a násl. o.z., o žádný zde uvedený případ se však v daném případě nejedná. Dovolatel je dále toho názoru, že žalobkyně není ve sporu vůbec aktivně legitimovaná. Nájem by mohl zrušit jedině vlastník a pronajímatel, tedy Bytové družstvo, a to pouze za podmínek daných zákonem a Stanovami družstva. Pokud bylo ve výroku rozsudku vysloveno, že jediný a výlučný nájemce a člen družstva je žalobkyně, došlo tak zároveň ke zrušení členství žalovaného v družstvu, což je takovýmto způsobem zcela protiprávní, neboť nelze připustit, aby zcela cizí člen družstva zrušil jinému zcela cizímu členu družstva jeho členství v bytovém družstvu a připravil ho tak o jeho členský podíl, a to ani rozhodnutím soudu, neboť by to odporovalo příslušným ustanovením obch. zákoníku. Dovolatel poukázal na to, že závěry soudů o větších zásluhách žalobkyně o získání bytu vůbec neodpovídají skutečnosti, když tomu bylo právě naopak. Podmínkou přidělení předmětného bytu oběma účastníkům, byla ta skutečnost, že žalovaný vrátil . byt v K. po svém otci. Soud dle dovolatele nevzal vůbec v úvahu, že samo bytové družstvo rozhodlo o tom, kdo je nájemcem bytu a kdo pouze náhradníkem, když žalobkyně odmítla smlouvu s bytovým družstvem na rozdíl od žalovaného podepsat. Veškerá předchozí rozhodnutí jsou v rozporu se zákonnou úpravou provedenou v z.č. 72/1994 Sb. Po celou dobu sporu došlo k nepochopení soudů v tom smyslu, že se jedná o takový typ bytového družstva, kde obsahem členských práv a povinností není jenom právo užívání předmětného bytu a podílení se na rozhodování družstva, ale i majetkový podíl na bytech nečlenů družstva, na společných částech domů a pozemcích, přičemž tento majetkový podíl si žalovaný řádně splácí již po dobu 9 let a po úplném zaplacení svého podílu mu v příštím roce vznikne nárok na převod bytu do osobního vlastnictví současně se spoluvlastnickým podílem na bytech nečlenů družstva, na společných částech domů a pozemcích. Tento spoluvlastnický podíl je samostatně nepřevoditelný a je odvozen od vlastnictví nebytové jednotky. Nejedná se tedy o takový typ stavebního bytového družstva, kde obsahem členských práv a povinností je pouze právo nájmu bytové jednotky bez současného podílu na bytech nečlenů družstva a společných částech domů a pozemků. Žalovaný se proto v opačném procesním postavení, určovací žalobou podanou k Městskému soudu v Praze proti Bytovému družstvu T. domáhal určení, že je i nadále členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu. Této žalobě bylo rozsudkem ze dne 30.3.2005, čj. 28 Cm 219/2004-28 částečně vyhověno, když bylo určeno, že žalobce je členem Bytového družstva T. Z odůvodnění rozsudku pak vyplývá mj. i naléhavý právní zájem žalobce na určení této skutečnosti. Druhá část žaloby, týkající se určení, že žalobce je nájemcem předmětného bytu, byla zamítnuta pro neshledání naléhavého právního zájmu, kvůli právě probíhajícímu soudnímu sporu o zrušení práva nájmu družstevního bytu. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s právním názorem, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k vedení daného sporu. Žalovaný k dovolání ještě připojil své osobní vyjádření, v němž opětovně podrobně popsal vývoj svého vztahu se žalobkyní a okolnosti, které vedly k získání předmětného bytu a v podstatě zopakoval argumentaci odůvodňující závěr o nesprávnosti právního posouzení dané věci, tak jak bylo uvedeno výše.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil ve svém rozhodnutí vedeném pod č.j. 26 Cdo 988/2001-226. Dle žalobkyně odvolací soud správně operuje i se zjištěním, že ke spornému bytu svědčilo právo nájmu i členství každému účastníku samostatně. Soudy obou stupňů rovněž správně vyhodnotily rozsah zásluh účastníků o získání a udržení bytu. Žalobkyně se proto se všemi výroky dovoláním napadeného rozhodnutí ztotožnila, stejně tak jako s argumentací soudu na níž své rozhodnutí založil. K žádné smluvní změně ohledně práva nájmu nedošlo ani uzavřením smlouvy s Obecním úřadem v H. P. a ani později při uzavírání smlouvy s bytovým družstvem. Ze žádných skutečností nevyplývá, že by nájemní právo transformované z práva osobního užívání zákonným způsobem zaniklo. Není-li žádné skutečnosti, která by osvědčovala zánik práva nájmu žalobkyně, pak nelze než usuzovat, že právo nájmu trvá. V tomto ohledu byla podle žalobkyně nájemní smlouva s Městskou částí H. P. stejně jako s bytovým družstvem nerozhodná a deklaratorní. Žalobkyně je toho názoru, že dovolání a zejména jeho příloha sepsaná samotným žalovaným v podstatě pouze polemizuje s rozsudkem NS ČR č.j. 26 Cdo 988/2001-226. Vyjadřuje v podstatě nesouhlas s úvahou, že k bytu svědčí dvě samostatná práva nájmu, jakkoli je to okolnost obsažená v závazném právním názoru dovolacího soudu vyjádřena v uvedeném rozhodnutí. Podané dovolání považuje proto žalobkyně za nedůvodné a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nemůže být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud v pořadí poprvé rozhodl po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17.12.2003, č.j. 26 Cdo 988/2001-224.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel odkazuje ohledně přípustnosti dovolání na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., v dovolání však výslovně neformuloval právní otázky, se kterými spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel brojí proti aplikaci ust. §705 odst. 2 a 3 o.z. na daný případ. Jak bylo zjištěno z obsahu spisu, tak ve věci již bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003, č.j. 26 Cdo 988/2001-224, ve kterém byl vysloven závazný právní názor tohoto soudu, v němž bylo uvedeno, že s ohledem na neexistenci právní úpravy v zákoně a neexistenci judikatury pro projednávanou věc a s ohledem na závěr, že předmětný byt je bytem družstevním, je třeba postupovat podle ust. §853 o.z. a použít na danou situaci obsahem a účelem nejbližší ust. §705 odst. 2 a 3 o.z. (ustanovení §702 o.z. v dané věci vůbec aplikováno nebylo). Soudy obou stupňů pak podle tohoto právního názoru ve věci postupovaly a jednaly tak v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu a v souladu s hmotným právem. Přípustnost dovolání nemůže být proto založeno podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť uvedená právní otázka již byla dovolacím soudem vyřešena.
Ani námitka dovolatele, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimovaná, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Za situace, kdy nelze zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o aplikaci §705 odst. 2, 3 obč. zák., nemůže obstát ani dovolací námitka nedostatku aktivní řešení legitimace žalobkyně, neboť k podání žaloby opírající se o uvedené ustanovení je aktivně legitimován kterýkoliv z rozvedených manželů.
Pokud dovolatel dále namítal, že závěry soudů obou stupňů o větších zásluhách žalobkyně o získání bytu vůbec neodpovídají skutečnosti, brojí tímto především proti zjištění skutkového stavu věci a teprve poté proti jeho právnímu posouzení. Skutkový stav se v dovolacím řízení nemůže změnit. Nedostatky v jeho zjištění lze sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována, a to podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení relevantní.
Dovolatel rovněž brojí proti rozhodnutí soudu o tom, že výlučnou členkou družstva se stala žalobkyně, když uvedl, že ho soudy připravily o jeho členský podíl, když nepochopily, že se jedná o takový typ bytového družstva, kde obsahem členských práv a povinností není jenom užívání předmětného bytu, ale i podílení se na rozhodování družstva a majetkový podíl na bytech nečlenů družstva, na společných částech domů a pozemcích. Argumentace dovolatele směřující proti tomu, že soudy nerozhodly o způsobu vypořádání jeho členského podílu v družstvu nemůže v daném případě přípustnost dovolání založit. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolacím soudem i soudem prvního stupně bylo rozhodnuto, že se žalovanému zrušuje právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu a že žalobkyně je nadále výlučnou nájemkyní tohoto bytu a členkou družstva, když toto rozhodnutí je založeno na základě analogicky použitého ust. §705 odst. 2 a 3 o.z. Soudy obou stupňů při svém rozhodování správně rozhodly nejen o tom, zda se zrušuje či nezrušuje právo nájmu žalovaného k družstevnímu bytu, ale i o tom, kdo se stane nájemcem předmětného bytu a výlučným členem družstva. Neoddělitelnost tohoto určení vyplývá z dikce ust. §705 odst. 2 a 3 o.z., když není možné použít analogicky pouze část citovaného ustanovení (zrušit nájem družstevního bytu jednomu z nájemců) a jinou část ustanovení neaplikovat (nerozhodnout o tom, kdo z nájemců bude jako člen družstva i nadále nájemcem bytu). Rozhodnutí soudů otázku, jak bude vypořádán členského podíl žalovaného v družstvu, neřešily, neboť tato otázka nebyla předmětem daného soudního řízení.
Nejvyšší soud proto s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. tak, že je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni na odměně advokáta částku 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu