ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1766.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1766/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) RNDr. J. M., b) Z. B., c) Ing. E. J., d) MUDr. L. J., e) prom. fil. J. J. a f) J. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Mgr. M. B., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 95/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2004, č.j. 64 Co 456/2003-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.590,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2002, č.j. 17 C 95/2002-138 (poté, co jeho rozsudek ze dne 5. 11. 2004, č.j. 16 C 72/97-88, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, č.j. 55 Co 92/2000-105, byly k dovolání žalobců zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2002, č.j. 26 Cdo 1600/2000-123, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu čp. 457, v P., J. 1 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č.j. 64 Co 456/2003-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., uplatněný ve výpovědi dané žalobci (podílovými spoluvlastníky předmětného domu) žalovanému (nájemci předmětného bytu), je dán, neboť žalovaný hrubě porušil povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že bez souhlasu pronajímatelů (žalobců) přenechal byt do podnájmu dr. M. Na porušení povinnosti žalovaným ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. usoudily soudy obou stupňů na základě výkladu jednotlivých úkonů žalovaného (jeho právního zástupce), učiněných ve vztahu k užívání bytu jmenovaným, přičemž dovodily, že je nelze vyložit jinak, než jako jednání směřující k uzavření smlouvy o podnájmu. Odvolací soud též přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výkon práva žalobců dát žalovanému výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), když žalovaný, byť předem o nastěhování dr. M. do bytu nevěděl, strpěl, aby jmenovaný byt užíval, a to i přesto, že si byl vědom nesouhlasu žalobců s přenecháním bytu do podnájmu; namísto toho, aby učinil kroky směřující k nápravě vzniklé situace, domáhal se (poté, kdy jmenovaný již 4 měsíce v bytě bydlel) žalobou u soudu nahrazení projevu vůle žalobců s uzavřením podnájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že „bylo připuštěno odvolacím soudem“. V dovolání odvolacímu soudu vytýká „nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů“; uvádí, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, že „pouze mechanicky opakuje soud prvního stupně“ a „mechanicky aplikuje“ rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. 3. 2002. Dále uvádí, že napadené rozhodnutí „zcela postrádá objektivní hodnocení provedených důkazů“, a že „v hodnocení provedených důkazů se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně a opětovně nad rámec tvrzení na hodnocení důkazů žalobců“. Namítá, že výpověď z nájmu bytu je neplatná, neboť byla „realizována bez příslušného zmocnění prostřednictvím svědkyně B.“, přičemž vyjadřuje názor, že „platná plná moc musí být součástí realizované výpovědi a musí jí předcházet“; v dané věci však bylo prokázáno, že plná moc byla udělena až dodatečně. Dovolatel má zato, že výpověď daná žalobci je v rozporu s dobrými mravy a odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně – k tíži žalovaného – hodnotil úkony učiněné jeho zástupcem poté, kdy se dr. M. do bytu nastěhoval, a že se nevypořádal se závazným právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 25. 3. 2002, na otázku, zda je výpověď z nájmu bytu v souladu s dobrými mravy. Vyjadřuje též nesouhlas se závěrem o uzavření podnájemní smlouvy mezi žalovaným a dr. M. a namítá, že ve spise „není jediný důkaz, který by to dokazoval“, a že výpověď svědkyně B. je nevěrohodná. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení „Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře“.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání v dané věci není přípustné, a že by mělo být odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je jak z hlediska hodnocení důkazů, tak i z hlediska právního posouzení správný.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li přípustnost dovolání z toho, že „bylo připuštěno odvolacím soudem“, neboť podle právní úpravy dovolání obsažené v §236 a násl. občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., již odvolací soud o přípustnosti dovolání nerozhoduje a v dané věci odvolací soud ve výroku svého rozsudku také o přípustnosti dovolání nerozhodl.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož nejde o případ, kdy by byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybňuje dovolatel právní závěr odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (ve spojení s §719 obč. zák.) námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka neplatnosti výpovědi z důvodu, že její součástí nebyla plná moc udělená pronajímateli (žalobci) jejich zmocněnkyni. V právní teorii ani v právní praxi není pochyb o tom, že smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci, pro kterou není vyžadována písemná forma. Samotná plná moc je na rozdíl od dohody pouze jednostranným právním úkonem zmocnitele, kterým již jen osvědčuje navenek, že k uzavření dohody o plné moci došlo (srov. např. Občanský zákoník, komentář, 8. vydání 2003, C.H.Beck, str. 170, odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky sp.zn. IV. ÚS 43/94, uveřejněného pod č. 41 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 2, odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Plná moc nemusí být součástí právního úkonu, který zmocněnec za zmocnitele jeho jménem činí; uvedený závěr platí nejenom pro dvoustranné úkony, tj. smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2094/2003), ale lze jej vztáhnout i na úkony jednostranné, jakým je též výpověď pronajímatele z nájmu bytu. Je ovšem třeba, aby z právního úkonu bylo patrno, že zmocněněc jedná za zmocnitele, jinak platí, že jedná vlastním jménem (§31 odst. 2 obč. zák.).
Pokud pak dovolatel namítá, že výkon práva žalobců dát žalovanému výpověď z nájmu bytu je v dané věci v rozporu s dobrými mravy, je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3). Jak je přitom patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud (soud prvního stupně) se zabýval posouzením výkonu práva žalobců (pronajímatelů) z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a nelze mu proto důvodně vytýkat, že postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 6x75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu