ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1775.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1775/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Š. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 192/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2004, č. j. 51 Co 125/2004-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2003, č. j. 6 C 192/2002-49, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 11 sestávajícímu se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 4. patře domu čp. 379, k. ú. M. v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemkyní bytu a členkou družstva bude dále žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 51 Co 125/2004-98, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že předmětný byt získal žalovaný v roce 1984 na základě dohody o výměně bytů, že již v roce 1984 se žalovaný odstěhoval do Prahy a od stejné doby nežil ve společné domácnosti se svou první manželkou Z. M., že Z. M. žila se svým synem i nadále v L., kde také pracovala, a že předchozí manželství žalovaného a jeho první manželky Z. M. bylo pravomocně rozvedeno v roce 1992. Dále rovněž zjistily, že manželství účastníků uzavřené v roce 1996 bylo pravomocně ke dni 23. října 2000 rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 15 C 596/98, že nezletilý J. M. pocházející z manželství účastníků byl svěřen do výchovy žalobkyně, že žalobkyně již od března 1999 v předmětném bytě nebydlela, neboť tehdy – po hádce a fyzickém napadení ze strany žalovaného – odešla ke svým rodičům, že žalovaný v červnu 1999 vyměnil zámky od bytu, čímž žalobkyni znemožnil jeho užívání, a že v souvislosti s tím byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 1 T 115/2000. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že uzavřením manželství vzniklo účastníkům právo společného nájmu předmětného bytu (ve smyslu §704 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný byl (výlučným) uživatelem a později nájemcem bytu před uzavřením manželství; podle soudů obou stupňů tomu tak bylo proto, že jemu a jeho první manželce Z. M. nevzniklo – v důsledku toho, že spolu trvale nežili – tehdejší právo společného užívání bytu. Poté se odvolací soud ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení §705 odst. 2 věty druhé, odst. 3 a §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle něj „otázkou zásadního právního významu je skutečnost, že právní otázka, která se stala vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu, byla řešena v rozporu s hmotným právem a je možno ji kvalifikovat, že měla pro rozhodnutí po právní stránce zásadní význam“. V dovolání uvedl, že předmětný byt užíval již od roku 1984 se svou bývalou manželkou Z. M. na základě dohody o výměně bytů, že takto v něm bydleli až do rozvodu manželství v roce 1992 a že jejich tvrzení v rozvodovém spisu, že spolu nežili již od roku 1984, nebylo pravdivé. Poté namítl, že v důsledku těchto skutečností nemohlo účastníkům vzniknout (uzavřením manželství) právo společného nájmu bytu. Současně potvrdil, že byl odsouzen pro trestný čin neoprávněného bránění v užívání bytu ve věci sp. zn. 1 T 115/2000 Obvodního soudu pro Prahu 10; připustil také, že vyměnil zámky od bytu, čímž žalobkyni znemožnil vstup do předmětného bytu, avšak namítl, že tak učinil „z toho důvodu, že se obával žalobkyně, neboť ta ho několikrát fyzicky napadla“. Poté uvedl, že podpis žalobkyně na členské přihlášce ze dne 26. října 1997 „není jejím pravým podpisem“ a že ustavující členské schůze bytového družstva se zúčastnil pouze on. S odkazem na stanovy bytového družstva dále namítl, že společné členství účastníků v bytovém družstvu nemohlo vzniknout proto, že „žalobkyně v době manželství opustila předmětný byt s trvalým úmyslem se nevracet“, že její tvrzení o tom, že odchod byl motivován strachem z fyzického napadání z jeho strany, bylo pouze účelové, neboť fyzicky napadán byl žalobkyní právě on, a že odchod žalobkyně z předmětného bytu potvrdila rovněž svědkyně Z. M. V závěru namítl, že ze všech těchto důvodů je zřejmé, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu, a že neexistující právo nelze ani zrušit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které soudy učinily při posouzení věci především podle §704 odst. 1 obč. zák. (a – v návaznosti na to – podle §705 odst. 2 věty druhé, odst. 3 a §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu