ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1783.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1783/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) B. H., b) S. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) M. V., 2) R. V., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 244/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2004, č. j. 26 Co 513/2003-224, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k rukám jejich zástupkyně, advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 10. 2003, č.j. 6 C 244/99-191 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 29. 9. 2000, č.j. 6 C 244/99-56, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001, č.j. 26 Co 594/2000-84, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl návrh žalobců, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit družstevní byt č. 13 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v I. podlaží domu čp. 886 ve V. (dále jen „družstevní byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou byla v závěru roku 1998 uzavřena smlouva, na základě které žalobce poskytl žalované půjčku 100.000,- Kč. Žalovaná se dostala do finanční tísně a nebyla schopna ve lhůtě splatnosti dlužnou částku žalobci splatit, přičemž s ohledem na sjednaný úrok dluh postupně vzrostl až na částku 180.000,- Kč. Mezi žalobcem a žalovanou bylo jednáno o možnostech umoření dluhu. Dne 23. 4. 1999 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o prodeji družstevního bytu, kterou žalovaná prodává byt žalobci za dohodnutou cenu 180.000,- Kč s tím, že žalovaná byt vyklidí do 15. 6. 1999. Následně dne 3. 6. 1999 byla mezi stejnými účastníky uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Žalobce také uhradil za žalovanou dlužné nájemné za období od listopadu 1998. Žalovaná s převodem nesouhlasila, a žalobce jí proto nabídl možnost zpětného prodeje, opakovaně však přitom měnil své požadavky a žalované se nepodařilo opatřit si finanční prostředky. Dne 8. 2. 2000 žalovaná písemně odstoupila dle §49 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) od uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 6. 1999 s tím, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Obvyklá hodnota družstevního bytu 1+2 s příslušenstvím činila v roce 1999 v dané lokalitě 530.000,- Kč.
Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2001, že se zřetelem ke zjištění, že žalovaná byla v postavení dlužníka, který nebyl schopen dluh uhradit, a byl na ni ze strany žalobce vyvíjen nátlak, je nutno dospět k závěru, že žalovaná při uzavření dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu jednala v tísni, se zabýval otázkou, zda k uzavření smlouvy o převodu členských práv došlo i za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně v tomto směru dovodil, že nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat právě v ceně za převod členských práv a povinností. Přestože žalobci shodně tvrdili, že k tomuto převodu došlo za celkovou částku 480.000,- Kč, z nichž 180.000,-Kč měli doma v hotovosti a zbývající částku si půjčili od rodičů, tomuto tvrzení neuvěřil a považoval za prokázané, že cena za převod členských práv a povinností ve skutečnosti činila jen 180.000,-Kč. Protože tržní cena bytu byla zhruba trojnásobná, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná smlouvu ze dne 3. 6. 1999 uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, shledal tedy její odstoupení od smlouvy oprávněným, a proto žalobu na vyklizení bytu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, č.j. 26 Co 513/2003-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se podrobně vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami a uzavřel, že obsahu provedených důkazů odpovídá skutkový závěr soudu prvního stupně o okolnostech, které jej vedly k právnímu závěru o tom, že žalovaná jednala při uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod žalobci uplatnili námitku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť většina důkazů „pro žalobce“ nebyla krajským soudem akceptována a nevypořádal se s nimi. Dovolatelé předestírají svou verzi skutkového stavu, kterou konfrontují se skutkovými závěry odvolacího soudu, a polemizují s hodnocením provedených důkazů. Z odůvodnění obou rozhodnutí odvolacího soudu se podle mínění dovolatelů podává, že účastníci uzavřeli koncem roku 1998 smlouvu o půjčce, kde sjednaný úrok stoupl až na částku 180.000,- Kč a žalovaná pak v tísni uzavřela smlouvu o „prodeji“ bytu a později o převodu členských práv. Dovolatelé však zdůrazňují, že přes opakované prohlášení žalobce, že žalované nikdy žádné peníze nepůjčil, odvolací soud opřel odůvodnění svého rozhodnutí o výpověď svědka K. – bývalého druha žalované a její příbuzné M. Rovněž svědkyně K., sousedka žalované, hovoří o „nějakém úpisu na částku 180.000,- Kč“, aniž by však byla schopna tuto písemnost více popsat. Je tedy podle dovolatelů pravděpodobné, že žalovaná ukázala této svědkyni smlouvu o převodu členských práv se svým vlastním komentářem. Všechny skutečnosti – neplacení nájemného, neuplatnění neplatnosti smlouvy, podpis další smlouvy ze dne 3. 6. 1999 – svědčí podle názoru dovolatelů o tom, že další postoj žalované v tomto řízení byl ryze účelový a vznikl až po poradě s právníkem. Žalobci v dovolání uvádějí argumenty na podporu věrohodnosti jimi navržených svědků a dále zejména poukazují na to, že po převodu členství řádně platili nájem a služby, tudíž jim nemohlo jít pouze o vrácení peněz. K doložení skutečností tvrzených v dovolání předkládají čestné prohlášení svědka D. H. a exekutorský zápis ze dne 7.10.2003 sepsaný Mgr. J. F. Ze všech těchto důvodů navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001 a rozsudku téhož soudu ze dne 18. 3. 2004, jakož i rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 10. 2003 a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu jednání.
Žalovaní ve vyjádření zpochybnili, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s poukazem na to, že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo výlučně důsledkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím usnesení. Uvedli, že motivem k podání dovolání je skutečnost, že na základě důkazů, které žalobci sami navrhli a které byly soudem prvního stupně řádně provedeny, nedospěl soud k závěru, že by žalobci zvrátili soudem zjištěný skutkový stav věci, a to jak ohledně stavu tísně, tak ohledně částky, kterou údajně žalované za převod bytu zaplatili. Proto také žalobci v dovolání polemizují se závěry soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, které tyto soudy provedly na základě návrhů obou stran sporu. Žalovaní tedy navrhují, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako „nedůvodné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2001 a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2003 totiž vyplývá, že pro nové rozhodnutí ve věci byl určující názor odvolacího soudu o tom, že dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 6. 1999 byla uzavřena v tísni a že je třeba ještě posoudit, zda byla též uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však v dovolání namítány nejsou a ani ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud přezkoumal tedy napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.), neshledal však dovolání důvodným.
Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby především námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Dovoláním zpochybněné skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně (z nichž odvolací soud vycházel) učiněných z výpovědí slyšených svědků i z předložených listin. Soudy obou stupňů posoudily v řízení provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, včetně otázky jejich věrohodnosti a svoje úvahy pak pečlivě a obsáhle odůvodnili ve svých rozhodnutích. Pouhá okolnost, že žalobci s hodnocením důkazů nesouhlasí a předkládají vlastní hodnocení důkazů, z něhož vyvozují vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, není způsobilá správnost skutkových zjištění soudů prvého a druhého stupně vyvrátit. Soudům obou stupňů tedy nelze v jejich postupu při zjišťování skutkového stavu nic vytknout. Pro úplnost lze dodat, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Přestože dovolatelé výslovně uplatnili dva dovolací důvody, obsahově specifikovali pouze dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř., druhý namítaný dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) nijak blíže obsahově nevymezili. Podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. Pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 (případně též odstavce 3) o.s.ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, sešit 3, pod č. 31). V daném případě však dovolatelé odvolacímu soudu sice vytkli nesprávné právní posouzení věci, avšak takto obecně (citací textu zákonného ustanovení) formulovaný dovolací důvod již prostřednictvím dovolacích námitek obsahově nevymezili (neuvedli, které konkrétní právní závěry odvolacího soudu považují za nesprávné), což Nejvyššímu soudu zabránilo zabývat se opodstatněností dovolání z hlediska tohoto dovolacího důvodu. Z obsahu dovolání se spíše podává, že dovolatelé nezpochybňují volbu právní normy, podle níž odvolací soud věc posuzoval, ani její interpretaci či aplikaci na zjištěný skutkový stav, nýbrž že jejich výhrady směřují výlučně proti skutkovým zjištěním.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že prostřednictvím obsahové konkretizace uplatněných dovolacích důvodů se dovolatelům nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
Pro úplnost lze poznamenat, že pokud by dovolací soud shledal dovolání důvodným, mohl by za předpokladů stanovených v §243b odst. 3 větě druhé o.s.ř. zrušit spolu s rozhodnutím odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně. V žádném ustanovení procesních předpisů však nemá oporu požadavek dovolatelů na zrušení předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu. Takové opatření by ostatně nemělo žádný význam, neboť pokud by dovolací soud nesdílel právní názor v takovém usnesení vyjádřený, nahradil by jej právním názorem vlastním, jenž by byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 část věta první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2, §149 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšné žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady dovolacího řízení, jež vznikly žalobcům, spočívají v částce 3.800,- Kč představující sazbu odměny advokáta za řízení v jednom stupni (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) zvýšenou o 20% podle §17 odst. 2 vyhlášky a poté sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 2 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16.června 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu