ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1949.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1949/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce O., a.s., člen koncernu K. I., a.s., proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 93/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2003, č.j. 42 Co 437/2003-33, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2003, č.j. 42 Co 437/2003-33, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. června 2003, č.j. 28 C 93/2003-16, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č.j. 28 C 93/2003-16, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 2 o velikosti 1+2 s příslušenstvím, v domě č.p. 347 v O. – P. na P. ulici 52 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výrokem II. zastavil řízení vůči původně též žalovanému L. K. a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že mezi účastníky byla dne 3. 4. 2002 uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále „smlouva z 3. 4. 2002“) na dobu určitou od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2003, že ve smlouvě bylo dohodnuto, že pokud nebude dluh na nájmu, smlouva se každoročně automaticky prodlouží o dalších 12 měsíců, počínaje 1. 4. daného roku, že ke dni 7. 4. 2003 dlužila žalovaná žalobci na nájemném částku 5.540,- Kč, že žalobce z tohoto důvodu podal žalobu na vyklizení a že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaná dluh na běžném nájemném uhradila. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byl „platně uzavřen nájemní poměr“ k předmětnému bytu na dobu určitou (do 31. 3. 2003) a že tento nájemní vztah zanikl podle §710 odst. 2 obč.zák. uplynutím doby. Přesto však žalobu na vyklizení žalované zamítl, neboť dospěl k závěru, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). V této souvislosti přihlédl k tomu, že dlužná částka představovala toliko dvouměsíční nájemné, že ji žalovaná uhradila a že její rodinná, sociální a zdravotní situace je nepříznivá; zohlednil též postoj žalobce, který připustil, že nechá žalovanou v bytě bydlet, bude-li nadále řádně platit nájemné. Zastavení řízení vůči žalovanému označenému jako „L. K.“, nar. 2. 2. 1985, odůvodnil tím, že takováto osoba neexistuje, neboť syn žalované, který s ní v předmětném bytě bydlí od jeho přidělení, se jmenuje „L. G.“ a takto je také označen v evidenčním listu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č.j. 42 Co 437/2003-33, změnil v napadené části (ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho právním posouzením věci podle §710 odst. 2 obč.zák., tj. se závěrem, že nájemní vztah žalované skončil ke dni 31. 3. 2003. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), neboť žalobce podal žalobu na vyklizení z důvodu neplnění základní povinnosti žalované jako nájemkyně; důvody, pro něž žalovaná nájemné neplatila, neshledal odvolací soud z tohoto hlediska relevantní, neboť se nacházela ve stejné finanční situaci jako v době uzavření nájemní smlouvy a v jejím osobním životě nedošlo k žádné nepředvídatelné situaci, která by jí bránila v řádném placení nájemného. Na základě toho shledal žalobu podle §126 obč.zák. důvodnou a vyhověl jí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokátky; uplatněné dovolací důvody označila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především namítá, že se soud nezabýval posouzením platností nájemní smlouvy ze dne 3. 4. 2002 jako otázkou předběžnou a že tato smlouva je absolutně neplatná. V této souvislosti uvádí, že předmětný byt užívá na základě dohody o výměně bytu uzavřené v roce 1991 a že smlouvu ze dne 3. 4. 2002, kterou byl sjednán nájem na dobu určitou, podepsala z neznalosti zákona, neboť jí bylo řečeno, že jinak se bude muset z bytu vystěhovat. I za situace, kdyby uvedené skutečnosti byly shledány jako nové, k nimž nelze přihlížet (uvádí se dále v dovolání), není správný právní závěr odvolacího soudu, že vyhovění žalobě není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na svoji rodinnou situaci, na svůj zdravotní stav, na to, že nyní nájemné řádně platí, jakož i na důsledky, které by pro ni a pro jejího syna vyklizení bytu bez náhrady mělo. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosvadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 15. října 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány.
Dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že se soud nezabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 3. 4. 2002. Uvedená námitka existenci tzv. jiné vady řízení nezakládá, obsahově (jak vyplyne z dále uvedeného) ji však lze podřadit pod námitku nesprávného (neúplného) právního posouzení věci, tj. pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který ostatně dovolatelka též uplatnila.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v případě, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci vychází vyhovující rozsudek odvolacího soudu ze závěru, že nájemní smlouvou ze dne 3. 4. 2002 byl mezi účastníky platně založen nájemní vztah na dobu určitou, který zanikl podle §710 odst. 2 obč.zák. uplynutím doby.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bydlí v předmětném bytě se žalovanou její syn L. G., a to od „přidělení bytu“. Z obsahu spisu (protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 3. 6. 2003 – č.l. 14) se podává, že žalovaná ve své výpovědi uvedla, že syn s ní bydlí „od narození“, „od doby, kdy nám byl byt přidělen“, a že se „v mezidobí provdala“. Odvolací soud však při právním posouzení věci k této skutečnosti, jež byla v řízení tvrzena, nepřihlédl a nezabýval se tím, jaký byl právní důvod užívání předmětného bytu žalovanou před tím, než došlo k uzavření smlouvy ze dne 3. 4. 2002, ani tím, zda a jaké právní následky měla tato smlouva na původní právní titul užívání bytu žalovanou. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tím i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tak uplatněn opodstatněně. Dovolací soud tak shledal – v obecné rovině – opodstatněnou dovolací námitku vytýkající soudu, že se nezabýval posouzením platnosti smlouvy ze dne 3. 4. 2002, byť nemohl přihlédnout ke skutečnostem nově vznášeným v dovolání (§241a odst. 4 o.s.ř.). Za situace, kdy zůstává nevyřešena otázka platnosti smlouvy ze dne 3. 4. 2002, považoval dovolací soud za předčasné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti posouzení uplatněného nároku z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu