ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2032.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2032/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V. K., a 2) S. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 24/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 15 Co 175/2003-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 15 Co 175/2003-51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. prosince 2002, č. j. 5 C 24/2002-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2002, č. j. 5 C 24/2002-27, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 4 o velikosti 2+1 situovaného v 1. nadzemním podlaží domu čp. 231 č. o. 22 v P.“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 15 Co 175/2003-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů především dovodily, že žalovaným vznikl konkludentně nejpozději k 1. lednu 1992 nájemní vztah k „bytu 3+1 v domě čp. 231 v P.“. Poté dovodily, že výpověď z nájmu bytu obsažená v bodě III. žaloby (výpověď podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“) je pro nedostatečné označení bytu (který byl v této části žaloby označen jako „shora uvedený byt“) neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť v bodě I. žaloby je uvedeno, že žalovaní užívají na adrese tam uvedené dva byty, a to byty o velikosti 2+1 a 1+0 (dále jen „byt 2+1“ a „byt 1+0“), a v bodě II. žaloby se nachází pouhá zmínka o změně charakteru obou zmíněných bytů, aniž by výsledný byt byl řádně označen. Z tohoto důvodu žalobu zamítly a přitom se nezabývaly otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm především uvedla, že s ohledem na rozsah nepovolených stavebních úprav provedených žalovanými není v současné době schopna specifikovat velikost a rozsah příslušenství bytu užívaného žalovanými. Poté – s odkazem na závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 20 Cdo 2018/98 – namítla, že výpověď z nájmu bytu nemůže být neplatná jen proto, že je v ní mylně uveden jiný počet místností, které byt tvoří; navíc žalovaní na uvedené adrese neužívají jiný byt než „byt č. 4 situovaný v I. poschodí domu na C.“ a sami pochopili, jakého bytu se výpověď z nájmu týká a takto rovněž reagovali ve vyjádření k žalobě. Podle názoru žalobkyně byla výpověď z nájmu ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě dostatečně určitá, a je tudíž platná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. prosince 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (důvod rovněž dovolatelkami uplatněný) a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že výpověď z nájmu bytu obsažená v bodě III. žaloby je pro nedostatečné označení bytu (ten je v této části žaloby označen jako „shora uvedený byt“) neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost, je-li v bodě I. žaloby uvedeno, že žalovaní užívají na adrese tam uvedené dva byty, a to byt 2+1 a byt 1+0, a obsahuje-li bod II. žaloby pouhou zmínku o změně charakteru obou zmíněných bytů, aniž by výsledný byt byl řádně označen. Žalobkyně správnost uvedeného právního závěru – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (viz obsah jejího dovolání) – v dovolání zpochybnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda výpověď z nájmu bytu obsažená v bodě III. žaloby je – z důvodů uvedených soudy obou stupňů – neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku uvedenou v předešlé části odůvodnění tohoto rozhodnutí, tj. na otázku, zda výpověď z nájmu bytu obsažená v bodě III. žaloby je – z důvodů zmíněných soudy obou stupňů – neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.).
Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, ze 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, a z 20. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu nelze pominout ani následující závěry přijaté již ustálenou judikaturou. Tak návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozsudek, na nějž v dovolání odkázala žalobkyně), rovněž dovodila, že nebylo-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci. Podle názoru dovolacího soudu je uvedený právní názor pro projednávanou věc nepoužitelný právě proto, že podle vylíčení rozhodujících skutečností obsažených v žalobě žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu neužívají jeden byt, nýbrž byty dva, a to byt 2+1 a byt 1+0.
Jde-li o otázku neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro nedostatečnou specifikaci bytu, jehož se má výpověď z nájmu týkat, zastává dovolací soud názor, že při posuzování této otázky odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) opomenul výkladové pravidlo upravené v ustanovení §35 odst. 2 o.s.ř. a ani se důsledně neřídil výše uvedenou judikaturou, jestliže na straně jedné dovodil, že „žalovaným vznikl konkludentně nájemní vztah k bytu 3+1, a to nejpozději k datu 1.1.1992“ (správnost závěru o existenci nájemního poměru žalovaných k takto označenému bytu nebyla dovoláním zpochybněna; nelze přehlédnout, že ohledně této otázky nebylo žádných rozporů ani mezi účastníky řízení), avšak na straně druhé rovněž dovodil, že ze žaloby není patrno, jakého bytu se má výpověď z nájmu bytu týkat.
Právní závěr o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost je tudíž předčasný. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu