ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2049.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2049/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města P. proti žalované S. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení částky 11.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 327/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2003, č. j. 11 Co 318/2002-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soudu Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. března 1999, č. j. 30 C 327/98-26, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 22 o vel. 2+1 s příslušenstvím v 7. poschodí domu čp. 1054 v P., K. 31”, určil, že výpovědní lhůta v trvání tří měsíců počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší, dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 11.062,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným, zamítl návrh na zaplacení tam specifikovaného poplatku z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 11 Co 318/2002-117, odvolání žalované proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako opožděné.
Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalované doručován do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu jejího trvalého bydliště, že pošta ji dne 17. března 1999 uvědomila o tom, že zásilka bude doručována opětovně, a jelikož i opětovné doručení zůstalo bezvýsledným, byla zásilka dne 18. března 1999 uložena na poště. Žalovaná ani netvrdila, že by se v rozhodné době v místě doručování nezdržovala. Její tvrzení o poškozené poštovní schránce, byť by bylo i prokázáno, není podle odvolacího soudu způsobilé vyvrátit závěr o náhradním doručení zásilky. Žalovaná si zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedla. Jelikož poslední den uvedené lhůty připadl na neděli 21. března 1999, nastaly účinky náhradního doručení – vzhledem k ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. – v pondělí 22. března 1999, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 23. března 1999 a uplynula marně dne 7. dubna 1999. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., dovodil, že odvolání žalované, podané osobně u odvolacího soudu dne 21. dubna 2000, bylo podáno opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání předané k poštovní přepravě dne 19. prosince 2003. V dovolání popsala průběh řízení v dané věci. Toto dovolání následně doplnila advokátním podáním doručeným osobně soudu prvního stupně dne 3. března 2004. V uvedeném podání mimo jiné namítla, „že postupem soudu byla zbavena možnosti hájit své oprávněné zájmy, když zejména soud odvolací shledal, že odvolání … proti rozsudku … bylo podáno opožděně”. Současně v něm uvedla, že „dostatečně vysvětlila z jakého důvodu jí nebyl dne 17. 3. a dne 18. 3. 1999 rozsudek soudu prvého stupně doručen”, přičemž „tvrzení poštovní doručovatelky na č. l. 111 spisu pak je nutno dle názoru žalované považovat za nevěrohodné“, neboť „poštovní doručovatelka učinila tuto výpověď po několika letech od doručení“. V advokátním podání navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání není přípustné a že navíc nebylo podáno v dovolací lhůtě, a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 4. března 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 30. května 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat, jak správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.; přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu spisu – doručenek na č. l. 119 verte a č. l. 126 verte – vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. ledna 2004, když téhož dne byl doručen zástupci žalované (zástupci žalobce byl doručen již dne 25. září 2003). Podání žalované ze dne 15. prosince 2003, označené jako „odvolání proti usnesení Krajského soudu\", které je podle svého obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovoláním, bylo doručeno soudu prvního stupně dne 22. prosince 2003 (k poštovní přepravě bylo předáno 19. prosince 2003). Další podání žalované, splňující formální znaky dovolání (§241 odst. 2 věta první o.s.ř.), při dodržení podmínky povinného zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), bylo podáno osobně u soudu prvního stupně až dne 3. března 2004.
Postup dovolacího soudu v případě, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení v době, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeno, avšak ještě nezačala běžet dovolací lhůta (rozhodnutí odvolacího soudu dosud nenabylo právní moci), občanský soudní řád výslovně neřeší; ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. stanoví počátek běhu dovolací lhůty a její délku, ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. určuje postup, bylo-li dovolání podáno opožděně.
„Předčasné“ dovolání nelze považovat za neúčinný nebo nepřípustný procesní úkon, neboť zákon s ním takové následky nespojuje. Takovéto dovolání není možné ani odmítnout jako opožděné, neboť bylo podáno před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že podáním ze dne 15. prosince 2003 předaným k poštovní přepravě dne 19. prosince 2003 a doručeným soudu prvního stupně dne 22. prosince 2003 žalovaná uplatnila tento mimořádný opravný prostředek včas, byť její další podání ze dne 27. února 2004 (splňující již formální znaky dovolání), bylo doručeno osobně soudu prvního stupně až 3. března 2004.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Namítla-li žalovaná, že jí v daném případě byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, opřela ve skutečnosti přípustnost svého dovolání rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu podanou již k §237 písm. f/ o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s.ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem – účastnit se aktivně projednání věci – a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatelka (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že odvolací soud odmítl jako opožděné její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač pro to (podle jejího názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo opožděné), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 645/98.
Za této situace nelze přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dovodit. Přitom jiné vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka nenamítla a z obsahu spisu nevyplynuly.
Protože dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud podle §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítl jako opožděné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá přípustnost takového dovolání především z ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Po obsahové stránce lze dovolací námitky podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o.s.ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 věty první o.s.ř. se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku (srovnej rovněž §13 odst. 3 písm. c/ Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění Instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. 28/1999 a č. 3/2000 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky /dále jen “instrukce”/, který na ustanovení §158 odst. 2 o. s. ř. odkazuje). Přitom podle §13 odst. 2 věty druhé instrukce má-li být písemnost doručena do vlastních rukou, použije se obálka s doručenkou s modrým pruhem a nemá-li být taková zásilka adresátu zaslána na nové místo jeho pobytu v případě, že se v místě určení zásilky nezdržuje, je nutno na ni ve smyslu §13 odst. 1 věty první instrukce zřetelně vyznačit, že zásilka nemá být za adresátem zaslána. Podle §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z obsahu spisu (doručenky na č. l. 30) plyne, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalované, která v té době neměla zástupce s plnou mocí pro celé řízení (srovnej §49 odst. 1 o.s.ř.), doručován v souladu s ustanovením §158 odst. 2 o.s.ř. (§13 odst. 3 písm. c/ instrukce) do vlastních rukou prostřednictvím pošty (§45 věta první o.s.ř.). První pokus o doručení zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou žalované, byl učiněn dne 17. března 1999, kdy byla zanechána výzva (v této souvislosti je nerozhodné, že příslušná schránka měla být poškozena – viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2597/99), druhý pokus pak dne 18. března 1999, kdy byla písemnost uložena na poště a adresátka byla o tom vyrozuměna. Z otisku podacího razítka odvolacího soudu se pak podává, že odvolání bylo podáno osobně u tohoto soudu dne 21. dubna 2000.
Žalovaná v dovolání ani netvrdila, že se v místě doručení nezdržovala v době, kdy byla vyzvána doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti. Je-li, jak vyplývá ze shora uvedeného, mylné její tvrzení o neúčinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně, je právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání správný (nastaly-li účinky náhradního doručení dne 22. března 1999, skončil běh lhůty k podání odvolání dne 7. dubna 1999, a proto lze odvolání podané osobně u odvolacího soudu až dne 21. dubna 2000 pokládat za opožděné). Dovolání žalované tak nelze považovat za důvodné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 19. prosince 2003, kdy bylo dovolání podáno (§82 odst. 1 ve spojení s §243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 375,- Kč (§2 odst. 1, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu