ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.208.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 208/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované M. O., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 27/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2004, č. j. 19 Co 69/2003-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2002, č. j. 6 C 27/2002-72, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1, nacházející se v přízemí domu, o velikosti 2+1, I. kategorie s příslušenstvím, v Ch. na ul. K. čp. 163“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č. j. 19 Co 69/2003-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – žalovaná nežila se svou matkou (nájemkyní předmětného bytu) v den její smrti ve společné domácnosti a nesplňovala ani předpoklad absence vlastního bytu (§706 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí matky žalované – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že na žalovanou právo nájmu předmětného bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo proto, že nebyly naplněny předpoklady, za jejichž současného naplnění k přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení dochází, tj. předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a předpoklad absence vlastního bytu. Za této situace žalobě na vyklizení bytu v konečném důsledku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Především namítla, že – z důvodů popsaných v dovolání – jí „byla odňata možnost účastnit se soudního jednání, doplnit přednostně své odvolání a předložit zásadní listinné důkazy“; je proto přesvědčena, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Poté – z důvodů opět v dovolání podrobně popsaných – zpochybnila správnost právního závěru, že nesplňovala předpoklad absence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná neprokázala splnění předpokladů potřebných pro účely přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák., a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady namítané dovolatelkou, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že žalovaná nesplňovala předpoklad žití s matkou (nájemkyní bytu) v den její smrti ve společné domácnosti, tj. první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že nesplnila ani druhý předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu. Protože správnost právního závěru uvedeného na prvním místě nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další (druhý) právní závěr může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu