ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2201.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2201/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované R. R., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 175/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2004, č.j. 21 Co 66/2002-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 6. 2001, č.j. 18 C 175/2000-41, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 31 o velikosti 3+1 v 7. poschodí domu č. 3 v B. (dále jen „předmětný byt“) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného, dále rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětný byt nepozbyl povahu přechodně služebního bytu ve smyslu zákona č. 102/1992 Sb., a právo společného nájmu bytu manžely k němu proto účastníkům řízení nevzniklo. Dovodil, že podle §713 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není žalovaná povinna se z předmětného bytu vystěhovat, dokud jí není zajištěn přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo náhradní ubytování. Soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná za trvání manželství porušila morální i právní povinnost zachování manželské věrnosti (§18 zákona o rodině), že z dlouhodobého mimomanželského poměru (udržovaného v intimní rovině již od přelomu let 1996-97) s Ing. D. D. se jí dne 14. 5. 1999 narodil syn D. R., k němuž žalovanému svědčila zákonná domněnka otcovství, jež byla úspěšně vyvrácena v řízení o popření otcovství. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že zajištění přiměřeného náhradního bytu by bylo neadekvátním omezením žalobce v právu žalovanou vyklidit; o poskytnutí jiné formy bytové náhrady, než která je uvedena v §713 odst. 1 obč. zák., nebo žádné, nepokládal za možné uvažovat s ohledem na pravidla stanovená v §713 odst. 1 obč. zák., v nichž je zákonem samotným poskytnut dostatečný prostor pro zohlednění amorálního i protiprávního jednání žalované.
K odvolání žalobce pak Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 21 Co 66/2002-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením povahy předmětného bytu soudem prvního stupně a s jeho závěry ve vztahu k poskytnuté bytové náhradě. Po vydání rozsudku soudu prvního stupně však nastaly nové skutečnosti spočívající v tom, že žalované byla opakovaně prodloužena nájemní smlouva k bytu v B., a jak vyplynulo ze sdělení městské části B.-K. ze dne 14. 2. 2003, jedná se o běžnou praxi při uzavírání nových nájemních smluv k obecním bytům, přičemž podmínkou pro opětovné prodlužování nájemního vztahu je řádné plnění povinností nájemce bytu. Ze sdělení statutárního města B., městská část B., ze dne 27. 11. 2003 odvolací soud zjistil, že byl dán souhlas k dodatku uzavřené nájemní smlouvy o pronájmu tohoto bytu až do 31. 12. 2005, a to na schůzi rady městské části konané dne 24. 11. 2003. Změnu rozsudku soudu prvního stupně v části výroku o přiznání bytové náhrady odvolací soud odůvodnil tím, že v dané městské části nelze zajistit bytovou náhradu jiným způsobem, než jak ji žalovaná má zajištěnu na ulici B., tj. opětovným prodlužováním nájmu na dobu určitou, a nájemní vztah na dobu neurčitou by tak byl možný pouze k družstevnímu bytu, čímž by se žalované dostalo více práv, než která ji svědčila ve vztahu k předmětnému bytu, a že za situace, kdy žalované již svědčí právo nájmu v rozsahu, v jakém je získává v daném regionu každý nový nájemce, by bylo v rozporu s dobrými mravy dle §3 obč. zák. vázat povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu na zajištění bytové náhrady.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, aniž uvádí z čeho dovozuje jeho přípustnost. Jako dovolací důvody pak uplatňuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Podle dovolatelky totiž skutkové zjištění odvolacího soudu nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť vychází pouze ze sdělení městské části B. ze dne 14. 2. 2003 a ze dne 27. 11. 2003. Z těchto listin však neplyne jistota, že nájemní vztah žalované k bytu v B. na ul. B. bude prodloužen. Aby bylo možno usoudit na trvalý ráz takového způsobu kontraktace při sjednávání nájemních smluv v městské části B., bylo třeba zjistit i z jiných zdrojů, jaká je skutečná praxe, a to i v časovém rozlišení. Pokud se odvolací soud spokojil s jedním sdělením městské části, které zevšeobecnil, nepovažuje dovolatelka takové hodnocení za správné. Protože účastníci právní názor odvolacího soudu neznali, nemohli navrhnout provedení důkazů, o jejichž potřebnosti nevěděli. I kdyby se potvrdilo tvrzení o opakovaném uzavírání nájemních smluv na dobu určitou, má dovolatelka za to, že jde o praxi obcházející ustanovení §713 obč. zák., jíž měl odvolací soud čelit. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud posoudil byt na B. ulici jako odpovídající bytové náhradě ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák., a proto již povinnost předmětný byt vyklidit na zajištění bytové náhrady nevázal pro údajný rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka se domnívá, že jakkoliv se praxe v čase může měnit, přesto by měla odpovídat zákonné úpravě po celou dobu, po kterou je tato úprava součástí platného právního řádu, a trvání na zákonném předpisu se tak ani v posuzovaném případě neocitne v rozporu s pravidly morálky. Žalovaná poukazuje na okolnosti rozvratu manželství účastníků a vyjadřuje přesvědčení, že ani tyto okolnosti rozpor s dobrými mravy nezakládají. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a posléze ho i zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaná vědomě manipuluje se skutečnostmi jinak než byly konstatovány. Ze sdělení městské části B. vyplývá, že další uzavírání nájemní smlouvy závisí pouze na tom, jak si dovolatelka bude plnit svoje povinnosti nájemce. Žalobce má tedy za to, že vázat vyklizení předmětného bytu na přiznání bytové náhrady by za zjištěného skutkového stavu bylo v rozporu s dobrými mravy, proto je dovolání bezdůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výroku o bytové náhradě.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem dovolacího přezkumu namítané nesprávnosti skutkových zjištění a právní závěr odvolacího soudu o tom, že v dané věci by vázání povinnosti vyklidit předmětný byt na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejdříve se Nejvyšší soud zabýval námitkou skutkových vad. Dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze úspěšně namítat, pouze pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly během řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, případně je-li v hodnocení důkazů logický rozpor.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě odvolací soud vyšel ze zjištění (která učinil na základě důkazu sděleními městské části B. na č.l. 69, 70), že nájemní smlouva žalované k bytu 1+1 v B. na ul. B. ze dne 9. 5. 2000 uzavřená na dobu určitou do 31. 12. 2001, byla prodloužena dodatkem na dobu určitou do 31. 12. 2003, že radou téže městské části bylo schváleno její opětovné prodloužení do 31. 12. 2005 a že tento postup je v souladu se stávající praxí pronajímatele (městské části) za předpokladu plnění povinností nájemce. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně (5. 6. 2001) tak měla dovolatelka zajištěnu bytovou náhradu pouze do konce roku 2001. Po zahájení odvolacího řízení však byla soudu předložena k důkazu shora citovaná sdělení městské části B. o prodloužení nájemní smlouvy s žalovanou a o smluvní praxi při uzavírání nájemních smluv v této městské části. Tyto skutečnosti pak odvolací soud posoudil jako nově nastalé (vzniklé) po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř., i když na toto ustanovení v odůvodnění rozhodnutí výslovně neodkázal. Jestliže tyto skutečnosti skutečně vyplývají z obsahu předložených listin, postupoval odvolací soud správně, když je považoval za prokázané, zahrnul je do svých úvah při zjišťování skutkového stavu a poté na jejich základě dospěl k právnímu závěru ve věci. Proto odvolacímu soudu nelze úspěšně vyčítat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jestliže žalovaná argumentuje, že kdyby znala právní názor odvolacího soudu, mohla by navrhnout provedení dalších důkazů, o jejichž potřebnosti nevěděla, lze k tomu uvést pouze tolik, že právo tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti je současně povinností každého účastníka sporného řízení. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 20. 1. 2004 se však podává, že žádný z účastníků k dotazu soudu nenavrhl provedení dalších důkazů, což nelze přičítat soudu jako pochybení ve způsobu zjišťování skutkového stavu. Soud není oprávněn ani povinen sdělovat účastníkům předem (před vyhlášením rozhodnutí ve věci) svůj právní názor na věc; nejde zde přitom o situaci předpokládanou v ustanovení §118a o.s.ř., dle něhož je soud povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení nezbytných pro posouzení věci, popř. k navržení důkazů potřebných k prokázání takových (sporných) tvrzení.
Dále Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku týkajícím se bytové náhrady z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §713 odst. 1 obč. zák. platí, že jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manželé popřípadě osoby uvedené v §706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.
V rozsudku ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 298/2002, (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1826) Nejvyšší soud dovodil, že rozvedenému manželovi může být (s poukazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřeno právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona, svědčí-li mu jiný právní důvod bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu. Takovýmto právním důvodem může být i právo nájmu bytu na dobu určitou, je-li nájemní smlouva sjednávána na dobu určitou opakovaně, nebo kdy je nájem sjednán na tak dlouhou dobu, jež umožňuje učinit závěr o tom, že bytová potřeba rozvedeného manžela je uspokojena.
Pokud na základě skutkových zjištění uvedených výše (jejichž správnost se dovolatelce nepodařilo zpochybnit), odvolací soud dovodil, že by bylo v rozporu s dobrými mravy vázat povinnost žalované vyklidit předmětný byt na zajištění bytové náhrady, je jeho posouzení věci v souladu s výše uvedenými závěry judikatury, od nichž dovolací soud nemá důvod se v této věci odchýlit.
V postupu městské části, která pronajímá byty opakovaně na dobu určitou, nespatřuje dovolací soud obcházení §713 odst. 1 obč. zák. Z citovaného ustanovení ani ze žádného jiného ustanovení právních předpisů totiž nevyplývá omezení výkonu vlastnického práva, které by vlastníkovi (byť je jím obec, respektive městská část) zabraňovalo svobodně se rozhodnout, zda byt ve svém vlastnictví pronajme na dobu určitou či neurčitou. Ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. má význam jen z hlediska posouzení, zda vyklizení bytu má být podmíněno zajištěním bytové náhrady, popřípadě v jaké formě, tedy pro řešení vztahu mezi nájemcem vyklizovaného bytu a vyklizovaným rozvedeným manželem, nikoli pro řešení vztahu mezi vyklizovaným manželem a vlastníkem, jenž mu pronajímá jiný byt.
K námitce, že trvání na zákonném obsahu předpisu nepředstavuje kolizi s pravidly morálky, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 8, pod č. 62, v němž byl vysloven právní názor, že použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Opačný výklad by vedl k setření rozdílu mezi rozporu se zákonem a s dobrými mravy, jež by znamenal, že by se úprava §3 odst. 1 obč. zák. stala zbytečnou a v praxi nepoužitelnou.
Argumentace okolnostmi rozvratu manželství účastníků je nepřípadná, neboť odvolací soud na existenci těchto okolností své rozhodnutí nezaložil.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu