ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2239.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2239/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města P., proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 52/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2004, č.j. 12 Co 570/2003-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, č.j. 18 C 52/2003-23 přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 13 o 3 pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie ve IV. podlaží domu čp. 946 v P., ulice W., kat. úz. H. (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce doložil své vlastnické právo k pronajímanému bytu, vznik nájemního vztahu žalované i neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu po dobu 4 měsíců po sobě jdoucích v roce 2002, jakož i skutečnost, že žalovaná svoje povinnosti nájemce neplní již od roku 1998, takže žalobce eviduje nedoplatek 48.389,- Kč bez poplatku z prodlení. Dovodil, že výpověď z nájmu bytu má všechny náležitosti a je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a proto k výpovědi přivolil. Vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák., když zjistil, že v předmětném bytě bydlí spolu s žalovanou její dcera a vnoučata (ročník 1984 a 1991), zaujal však názor, že v případě vnuka se nejedná o vlastní dítě nájemkyně bytu, k němuž zákon přihlíží při rozhodování o bytové náhradě v případě, že je současně splněna další podmínka, a to důvody zvláštního zřetele hodné. Soud prvního stupně při úvaze o formě bytové náhrady zohlednil i skutečnost, že platební morálka žalované jako nájemkyně předmětného bytu je od roku 1998, tj. od vzniku nájemního vztahu, špatná, neexistuje splátkový kalendář, který by bez výhrad splnila, rovněž nic nesvědčí o její snaze spolupracovat s žalobcem, a není proto důvod se domnívat, že by za náhradní byt či ubytování bezproblémově platila.
K odvolání žalované věc přezkoumal Městský soud v Praze (odvolací soud) a svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2004, č.j. 12 Co 570/2003-37, napadené rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S námitkou žalované, že nebyla k jednání před soudem prvního stupně na 2. 4. 2003 řádně obeslána, se odvolací soud vypořádal poukazem na to, že předvolání k jednání bylo žalované doručeno náhradním způsobem (uložením u pošty) v souladu s procesními předpisy. Námitku žalované, že k výpovědi z nájmu nebyl dán souhlas k tomu příslušného orgánu žalující obce, považoval odvolací soud za vyvrácenou listinami předloženými žalobcem v odvolacím řízení. Podle odvolacího soudu žalovaná hrubě porušila své povinnosti nájemce bytu tím, že dlouhodobě neplnila základní povinnost platit nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, a nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné, aby soud vázal vyklizení žalované z předmětného bytu na zajištění vyšší bytové náhrady. Se žalovanou sice v předmětném bytě bydlí nezletilé dítě, které je však jejím vnukem, a občanský zákoník pro takovou situaci počítá pouze s nezletilými dětmi nájemce, nikoli dalších osob. Vzhledem k tomu, že dluh, který byl vyčíslen před soudem prvního stupně, neustále roste a žalovaná nezaplatila ani příslušenství pohledávky, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro potvrzení odvoláním napadeného rozsudku.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatelka však již neuvádí v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Žalovaná namítá, že soudy obou stupňů nezkoumaly důvody její platební neschopnosti, bez opory v dokazování pak soud prvního stupně uzavřel, že není důvod se domnívat, že by žalovaná vyšší bytovou náhradu hradila bezproblémově. Soudy k takovému závěru došly na základě jednostranných, žalobcem předložených důkazů, přičemž žalovaná se bez svého zavinění nemohla účastnit jednání před soudem prvního stupně, a v důsledku toho jí byla odňata možnost navrhnout důkazy a uvést důvody neplacení nájemného, které v dovolání označuje. Za významnou skutečnost dovolatelka dále považuje i to, že od začátku roku 2004 platí za přispění dcery řádně nájemné a splácí v rámci finančních možností i svůj dluh. Žalovaná současně vytýká soudům obou stupňů, že nevzaly v úvahu okolnost, že s ní v předmětném bytě bydlí nezletilý vnuk. Takovýto postup považuje dovolatelka za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na §115 obč. zák., dle něhož domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, a uvádí, že pokud zákon k nabytí určitého práva vyžaduje spolužití, které trvá po časově přesně vymezenou dobu (např. přechod práva nájmu podle §706 obč. zák.), nelze tuto skutečnost opomínat při rozhodování o bytové náhradě. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. podle ní existují, zvláště když v současnosti řádně platí úhrady za nájem i svůj dluh. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li tedy přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Totéž platí i pro další uplatněný dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování. Jestliže tedy dovolatelka napadá postup soudu při zjišťování skutkového stavu věci tvrzením, že neuvedla rozhodné skutečnosti a nenavrhla k nim ani žádné důkazy, protože se bez své viny nemohla účastnit jednání soudu, což vedlo k neúplnému zjištění skutkového stavu, protože nebyly zjišťovány důvody její platební neschopnosti, a jestliže dále namítá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že „není důvod se domnívat, že by za náhradní byt či ubytování platila bez problému“, nemá oporu v dokazování, pak takové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat.
Stejně tak není právně významná námitka, že žalovaná od počátku roku 2004 již řádně platí nájemné a snaží se o úhradu dluhu, neboť podle §241 odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, z čehož vyplývá, že dovolací soud nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou vad řízení, k nimž lze přihlížet i bez návrhu, je-li dovolání jinak přípustné – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Námitka dovolatelky, že soud posoudil otázku formy bytové náhrady nesprávně, pokud jí nepřiznal vyšší formu bytové náhrady než přístřeší, není – jak se mylně domnívá žalovaná – námitkou vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka je založena zčásti (ve vztahu k podmínce existence důvodů zvláštního zřetele hodných) na polemice se skutkovými závěry, jež je však nepřípustná, jak bylo vyloženo výše. Jen zčásti tedy spočívá na polemice s právním posouzením otázky, zda jde o rodinu s nezletilými dětmi.
Zbývá posoudit, zda přípustnost dovolání může založit tato námitka směřující proti právnímu posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/ g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby soud mohl přiznat jinou formu bytové náhrady než přístřeší, musí být podmínka existence rodiny s nezletilými dětmi nájemce a podmínka existence důvodů zvláštního zřetele hodných dány kumulativně (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1474/98, a ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99). Jestliže tedy v dané věci není splněn jeden z těchto předpokladů (důvody zvláštního zřetele hodné), nebylo nutné se již zabývat splněním podmínky druhé (zda jde o rodinu s nezletilými dětmi). Argumentace dovolatelky ustanovením §115 obč. zák. definujícím pojem „domácnost“ a ustanovením §706 odst. 1 obč. zák. o přechodu nájmu je pak zcela nepřípadná, neboť samotný §712 odst. 5 obč. zák. pojem domácnosti nepoužívá, na ustanovení §115 obč. zák. neodkazuje a úprava přechodu nájmu nemá pro posouzení bytové náhrady při vyklizení žádný význam.
Z uvedeného vyplývá, že nejsou splněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu