ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2278.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2278/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P. proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 357/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 25 Co 38/2004-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) – poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 16. 1. 2001, č.j. 4 C 357/2000-16, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2003, č.j. 12 Co 369/2002-43, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 21. 7. 2003, č.j. 4 C 357/2000-69, přivolil k výpovědi nájmu služebního bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím v přízemí domu č.p. 1117 v P. – K., T. ul. č. 18 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému, určil běh výpovědní lhůty, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a rozhodl i o nákladech řízení. Vzal za zjištěné, že žalobkyně má svěřen do hospodaření dům ve vlastnictví města P., v němž se nachází předmětný byt, že žalovanému byl byt přidělen organizací, jejímž byl tehdy zaměstnancem (OÚNZ v P.), jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku) podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., že žalovaný v něm bydlel od 1. 1. 1981 na základě uzavřené dohody o předání a převzetí bytu, která se v písemné formě nedochovala. Dále soud prvního stupně považoval za zjištěné, že v důsledku organizačních změn zaměstnavatele se žalovaný stal zaměstnancem Školského úřadu P. a dne 23. 9. 1994 dostal výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení pracovního místa, které zastával. Žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou učinila součástí žaloby. Podle právního názoru soudu prvního stupně má byt charakter služebního bytu podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., právo osobního užívání tohoto bytu se dnem 1. 1. 1992 změnilo na právo nájmu služebního bytu (§871 odst. 4 obč. zák.), výpověď z nájmu má všechny zákonné náležitosti a projev vůle žalobkyně vtělený do výpovědi z nájmu bytu je určitý, a to i pokud jde o vymezení důvodu výpovědi. Skutečnost, že ve výpovědi žalobkyně neuvedla, že byt potřebuje pro jiného pracovníka, není nedostatkem obsahových náležitostí výpovědi, ale nedostatkem skutkových tvrzení, jež však žalobkyně uvedla v dalším podání. K námitce žalovaného, že pro žalobkyni nikdy nepracoval, soud prvního stupně uvedl, že je typické zejména pro domovnické byty v objektech ve vlastnictví obce, v nichž vyvíjejí činnost školská zařízení, a to prostřednictvím osob, které mají, resp. v minulosti měly, pracovněprávní vztah ke školskému úřadu, že se liší subjekt zaměstnavatele a pronajímatele, a za takové situace by vlastník budovy nikdy nemohl vypovědět nájem služebního bytu nájemci, se kterým uzavřel nájemní smlouvu proto, aby v objektu vykonával práci pro školské zařízení, i kdyby tyto práce vykonávat přestal a pronajímatel potřeboval byt pro jiného nájemce, který bude tyto (případně jiné) práce vykonávat. Není opodstatněnou ani další námitka žalovaného, že pracovní místo, na které byl žalovaný zařazen, je zrušeno, a nový zaměstnanec již proto nemůže být na toto místo přijat, neboť po novele občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1995 není již podmínkou výpovědi podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., že nový zaměstnanec bude vykonávat práci vázanou na nájem služebního bytu, ale podmínkou je, že bude pro pronajímatele pracovat, aniž by bylo potřeba prokazovat konkrétní práci, na kterou má být přijat. Nezbytným není ani důkaz o již navázaném pracovněprávním vztahu, který může teprve vzniknout. Proto soud prvního stupně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 3. 2004, č.j. 25 Co 38/2004-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu za přiléhavé a v souladu s ustálenou judikaturou. Důvodnou neshledal ani další námitku, že žalovanému nemůže být dána výpověď dle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., jestliže pro žalobkyni nepracoval. I v této otázce odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že soud může výjimečně přivolit k výpovědi z nájmu služebního bytu i v případě, že nájemce pro pronajímatele nikdy nepracoval, jsou-li jinak splněny hmotněprávní předpoklady výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Protože v projednávaném případě se jedná o byt služební, jeho nájemce (žalovaný) nikdy pro pronajímatele nepracoval a předškolní zařízení, v jehož objektu je byt umístěn, potřebuje pro svůj chod speciálního pedagoga, který by současně pro pronajímatele vykonával ostrahu objektu a drobné práce související s provozem tohoto objektu, odvolací soud uzavřel, že jestliže žalovaný nevykonává pro pronajímatele práci, s níž je užívání služebního bytu spojeno, nezbývá než k výpovědi přivolit.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku, zda mu byla dána řádná výpověď, neboť žalobkyně ve výpovědi neuvedla, že potřebuje služební byt pro jiného nájemce, který pro ni bude pracovat. Úvahy o tom, zda je výpověď srozumitelná nebo určitá jsou proto nepodstatné, jestliže v ní nejsou uvedeny oba „důvody“ obsažené v §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Současně dovolatel poukazuje na to, že v řízení nebyla žádným způsobem prokázána existence jiného konkrétního nájemce (pracovníka, pro něhož je byt potřebný), naopak vyšlo najevo, že tento „hypotetický“ jiný nájemce by vykonával práci pro mateřskou školku, nikoli tedy pro žalobkyni. Žalovaný zdůrazňuje, že pro žalobkyni nikdy nepracoval, nelze tedy hovořit o tom, že pro ni přestal pracovat. Protože pracovní místo žalovaného zaniklo, nemůže předmětný byt sloužit k bydlení pracovníka, který by měl vykonávat práce, jež jsou náplní zrušeného pracovního místa. Proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadené rozsudku, dále aby byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu pouze právní závěr odvolacího soudu o tom, že jsou splněny hmotně právní předpoklady skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele a pronajímatel potřebuje služební byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat.
Jde-li o dovolatelem tvrzenou neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro neurčité vymezení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., není důvodu se odchylovat od ustálené soudní praxe (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 521/99 a ze dne 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1907/99), podle níž požadavek určitosti výpovědi z nájmu (§37 odst. 1 obč. zák.) se týká i specifikace užitého výpovědního důvodu; požadavku určitosti přitom vyhovuje, je-li výpovědní důvod vymezen vylíčením skutkových okolností, které jej zakládají; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn. Výpověď pronajímatele z nájmu bytu tak musí splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, číslo 2, jakož i v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, a ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2899/2000.
V dané věci se z obsahu spisu podává, že žalobkyně přesně označila služební byt, jehož se výpověď týká, uvedla výpovědní lhůtu, a vymezila i výpovědní důvod, a to jak odkazem na zákonné ustanovení §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., tak i slovním vylíčením (byť nikoli vyčerpávajícím) skutkových okolností, které tento výpovědní důvod zakládají. S přihlédnutím k tomu, že citované ustanovení obsahuje jediný výpovědní důvod (nikoli dva samostatné výpovědní důvody, jak se mylně domnívá dovolatel), jenž je pouze tvořen několika skutkovými okolnostmi, nebrání skutečnost, že jednu z těchto okolností (potřebu bytu pro jiného nájemce, který bude pro pronajímatele pracovat) žalobkyně ve výpovědi z nájmu obsažené v žalobě výslovně neuvedla, tomu, aby uplatněný výpovědní důvod byl objektivně seznatelný a nezaměnitelný. Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod byl ve výpovědi uveden dostatečně určitě a srozumitelně, je tedy správný.
Právní názor, že pro účely žaloby podané ve smyslu §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. postačí zjistit úmysl pronajímatele zaměstnat osobu, se kterou ještě neuzavřel pracovní smlouvu, je třeba též pokládat za správný a je v rozhodovací praxi soudů dlouhodobě ustálen (k tomu viz Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, Sborník III, vydal Nejvyšší soud ČSSR, SEVT, Praha 1980, str. 267). Ani v tomto směru tedy odvolací soud při úvaze o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nepochybil. Stejně tak z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu má vliv skutečnost, že jiný nájemce bude vykonávat práce odlišné než nájemce, kterému je dávána výpověď.
Odvolací soud rovněž správně posoudil otázku, že lze (byť výjimečně) výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. uplatnit i tehdy, když stávající nájemce pro pronajímatele nikdy nepracoval (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1990/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu 3/2004, pod poř. č. 24). S ohledem na účel citovaného ustanovení a za splnění ostatních předpokladů v něm normovaných je totiž třeba výkladem (za užití argumentu a fortiori) dovodit, že lze-li k výpovědi přivolit, jestliže nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele (jejíž výkon je spojen s užíváním služebního bytu nájemcem), tím spíše lze k výpovědi přivolit, jestliže nájemce nikdy pro pronajímatele nepracoval. Musí však jít o případy, kdy je dána zřejmá potřeba uvolnění služebního bytu pro konkrétního pronajímatele. Takováto potřeba vystupuje do popředí zejména u služebních bytů vymezených v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., u nichž již jejich prostorové umístění v objektu (domě) svědčí o potřebě jejich užívání osobou, která je v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k pronajímateli (vlastníku objektu, v němž se byt nachází), v jehož rámci provoz tohoto objektu zajišťuje, respektive v bytě vzhledem k charakteru svého zaměstnání musí bydlet. O takový byt se jedná i v projednávané věci. Pokud odvolací soud na základě nezpochybněného skutkového zjištění, že zaměstnanec mateřské školky, pro něhož je byt určen, bude pracovat i pro žalobkyni, neboť pro ni bude zajišťovat práce související s ostrahou a provozem objektu, které vyžadují jeho stálou přítomnost, dospěl k závěru o naplnění výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., posoudil věc správně.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalobkyni, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu