ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2299.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2299/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců a) M. E. K., dříve S., b) I. S., oba zast. advokátem, c) M. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 55/99, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, č.j. 37 Co 241/2001-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2004 č.j. 37 Co 241/2001-102 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2000 č.j. 37 C 55/99-48, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, IV. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, bez koupelny, se společným WC, který se nachází v I. patře, č.p. 509, or. č. 41, v B., a to vlevo při pohledu na dům z ulice C., kterou dali dne 5. 3. 1999 v žalobě žalobci žalovanému, a žalovanému a všem, kteří s ním v bytě bydlí uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po zajištění přístřeší tak, že tento návrh zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že ve věci postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (část 12, hlava I., bod 15. zákona 30/2000 Sb.). Odvolací soud doplnil řízení o výslech žalovaného, svědkyně A. Š. a výpis z katastru nemovitostí ze dne 10. 5. 2004. Po přezkoumání napadeného rozsudku, řízení, které mu předcházelo a zhodnocení důkazů provedených v odvolacím řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.
V dané věci bylo dle odvolacího soudu prokázáno, že existence výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi žalovanému (7.1.2000) byla dána, neboť žalovaný dlužil na nájemném za dobu delší než 3 měsíce. Důvod výpovědi nezanikl ani poté, co žalovaný dluh na nájemném zaplatil (v březnu 2000); tato skutečnost je však dle odvolacího soudu jedním z hledisek, k nimž soud přihlíží při úvaze, zda žalobě bude vyhověno. Z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že v bytě žije s početnou rodinou, včetně nezletilých dětí. Neplacení nájemného žalovaný odůvodnil tím, že v bytě a v domě byly závady, na které jako osoba práva neznalá upozorňoval jen ústně, nepožádal ani o slevu na nájemném. Od března 2000, kdy dluh na nájemném doplatil, platí řádně. S jeho výpovědí koresponduje i výpověď svědkyně Š., kdy tato i před soudem I. stupně uvedla, že žalovaný říkal, že neplatí z principu, kvůli tomu v jakém stavu je byt i dům. Dále potvrdila, že od doby, kdy žalovaný doplatil dluh na nájemném, platí nájemné pravidelně. Co se týká dlužného vodného, je se žalovaným sjednaný splátkový kalendář. S rodinou žalovaného nemá žádné potíže nejsou na ni žádné stížnosti.
Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, a že tedy přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět, a proto změnil rozsudek soudu I. stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním učiněným prostřednictvím faxu dne 16.8.2004 a doplněným originálem dne 17.8.2004 napadli všichni žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., a je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, a to i přesto že v daném případě je dle nich dovolání přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dále uvedli, že soud v napadeném rozhodnutí konstatuje, že „vzhledem k zamítnutí žaloby nebylo třeba řešit otázku, že žalobci neupravili označení bytu v souladu s jeho dnešní podobou“. Podle dovolatelů je otázkou, zda když soud přivoluje k výpovědi, která byla podána před pěti lety, musí označení bytu odpovídat označení bytu ve výpovědi, nebo zda je třeba vycházet z označení bytu v době rozhodování soudu. Za vadný považují dále dovolatelé postup soudu, jestliže na počátku jednání neposkytne účastníkům řízení procesní poučení, nechá proběhnout jednání, a pak konstatuje, že poučení bylo zbytečné „vzhledem k zamítnutí žaloby“. Pokud tedy odvolací soud měl za to, že je třeba upravit označení bytu v žalobě, pak neposkytnutí poučení ve smyslu §5 o.s.ř. před zahájením řízení je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu.
Dále jsou dovolatelé toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně dle jejich názoru vzal za prokázané, že žalovaný měl dostatečný příjem na to, aby platil nájemné, a skutečnost, že nájemné doplatil až v průběhu řízení, a to po prvním jednání ve věci, viděl soud prvního stupně jako účelové jednání, učiněné pouze v závislosti na probíhajícím soudním řízení. Odvolací soud, který rozhodoval po pěti letech po podání žaloby, znovu prováděl důkazy a nahrazoval tak s pětiletým zpožděním bezprostřední hodnocení důkazů soudem prvního stupně, což je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dle dovolatelů akcentoval skutečnost, že žalovaný začal v průběhu soudního sporu nájemné platit. Skutečnost, že nájemné platí však dle dovolatelů naopak prokazuje to, že prostředky na placení nájmu žalovaný má. Žalovaný zaplatil dluh teprve po čtyřech letech poté, co byl pravomocně odsouzen k zaplacení dlužné částky.
Dovolatelé nesouhlasí zejména s právním posouzením věci dle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Skutečnost, že dovolatelé podali výpověď z nájmu bytu tři roky poté, co jim žalovaný neplatil nájemné, není zásahem do práv a oprávněných zájmů žalovaného bez právního důvodu. Jde o výkon oprávnění založeného přímo zákonem, když žalobci podali výpověď teprve poté, co intenzita porušování povinností nájemce přesáhla intenzitu, kterou požaduje zákon desetkrát. Dovolatelé naopak považují jednání žalovaného za jednání v rozporu s dobrými mravy, když po řadu let nájemné neplatil.
Dovolatelé na závěr svého dovolání rozebírají přípustnost jejich dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dle jejich názoru napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Problém vidí v tom, zda lze užít ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku proti někomu, kdo nepostupoval v rozporu s dobrými mravy a kdo sice zasáhl do práv jiného, ale na základě řádného právního důvodu, způsobem, který stanoví zákon. Napadené rozhodnutí je založeno dle dovolatelů v podstatě jen na řešení této otázky. Bude-li ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech nadužíváno jako „gumové“ ustanovení, může to mít značné dopady na stabilitu vlastnických vztahů, která je již dost otřesena dlouhodobým zmrazením cen nájmů bytů v Č. r.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 25.5.2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., jej projednával a rozhodoval o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném dle dosavadních právních předpisů, musí dovolací soud dovolání projednat a o něm rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), tj. podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas (vzhledem k nesprávnému poučení odvolacího soudu Nejvyšší soud včasnost dovolání posuzoval v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 92/2003), osob k tomu oprávněnými – za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů a je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. [dovolatelé odůvodnili přípustnost svého dovolání nesprávně odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. které nabylo účinnosti dnem 1. 1. 2001; toto ustanovení však obsahově odpovídá ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dle dosavadní úpravy], neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je zde tedy dána přímo ze zákona citovaným ustanovením, a je proto zbytečné zabývat se argumentací dovolatelů o založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, a to s ohledem na rozdílnost právní úpravy této přípustnosti dovolání účinné před 1. 1. 2001 a po tomto datu.
Dovolací soud ve smyslu ust. §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem), a je-li dovolání přípustné, také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. V daném případě jsou dovolatelé toho názoru, že řízení bylo stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tyto vady spatřují dovolatelé především v nesprávném poučení odvolacího soudu o možnosti podat mimořádný opravný prostředek dovoláním. Tohoto pochybení se skutečně odvolací soud dopustil. Uvedené pochybení se však nedotklo dovolatelů, neboť dovolací soud toto pochybení napravil a považoval dovolání za přípustné a včasné, jak uvedl již výše.
Další vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dle dovolatelů to, že odvolací soud neposkytl účastníkům poučení ve smyslu ust. §5 o.s.ř. před zahájením řízení, když měl za to, že označení bytu v žalobě je třeba upravit „do souladu s dnešní podobou“.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „vzhledem k zamítnutí žaloby nebylo třeba řešit otázku, že žalobci neupravili označení bytu v souladu s jeho dnešní podobou“.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v tom, že došlo-li v průběhu řízení ke změně v označení bytu, popř. ke změně jeho podoby, je třeba při rozhodování o věci z této změny vycházet. Je však především na žalobcích, aby odpovídající změnu označení bytu soudu v řízení navrhli a teprve poté, je-li takové jejich podání nesrozumitelné nebo neurčité, je účastník vyzván k opravě nebo doplnění podání a zároveň je poučen, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzovaném případě lze odvolacímu soudu vytknout, že ačkoliv o změně v označení bytu věděl, nevedl účastníky k tomu, aby předmětný byt byl označen shodně s označením, které byt v době rozhodování měl.
Při posuzování, zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je třeba vycházet z toho, zda stávající označení bytu je dostatečné pro jeho identifikaci. V daném případě je tato podmínka splněna a ani dovolatelé nenamítají, že předmětný byt by nebyl beze změny označení identifikovatelný. Vytýkaný nedostatek v označení bytu se totiž netýká údajů o jeho umístění a velikosti, ale jeho dnešní podoby.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uvedený nedostatek řízení není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé rovněž odvolacímu soudu vytýkali, že rozhodoval po pěti letech od podání žaloby, znovu prováděl dokazování a nahrazoval tak s pětiletým zpožděním bezprostřední hodnocení soudu prvního stupně, což mělo být vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani v tomto nelze spatřovat vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud postupoval zcela v souladu s platnou právní úpravou (ust. §213 odst. 2 o.s.ř.) a využil své možnosti provést opakovaně některé důkazy, případně i důkazy nové a tyto pak nově hodnotil.
V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], konkrétně nesprávnou aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).
Soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/1999 Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, tj. že od skutku, který naplňuje výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku marně uplynula doba, která je se zřetelem k okamžiku naplnění uvedeného výpověďního důvodu významná.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku je naplněn. Zatímco soud prvního stupně – aniž by se otázkou rozporu s dobrými mravy zabýval - žalobě vyhověl, odvolací soud po zhodnocení důkazů ve věci dospěl k závěru, že žalobu je třeba pro rozpor s dobrými mravy zamítnout (respektive změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zmiňovanou žalobu zamítl).
Odvolací soud odůvodnil aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku tím, že žalovaný v předmětném bytě žije s početnou rodinou, včetně nezletilých dětí a že nájemné neplatil, protože v bytě a domě byly závady, na které jako osoba práva neznalá upozorňoval jen ústně, bezvýsledně a o slevu na nájemném nepožádal, v březnu 2000 dluh na nájemném doplatil a od té doby platí řádně. Dále odvolací soud též zjistil, že žalovaný se souhlasem vlastníků byt v roce 2001, 2002 renovoval tak, že si nechal zřídit sprchovací kout a splachovací záchod, a to na vlastní náklad a v kuchyni opravil podlahu za finančního přispění dovolatelů.
Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, když shledal, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu by byl posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy. Odvolacím soudem byly zjištěny takové skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo možné aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku a bylo možné konstatovat, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl pro jeho nedůvodnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle usta. §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem nato, že žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto prostředku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu