ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2323.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2323/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně O., a. s., člen koncernu K. I., a. s., proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 330/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 42 Co 555/2003-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. 31 C 330/99-76, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2003, č. j. 31 C 330/99-83, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 60, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 2826, v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 42 Co 555/2003-118, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud především dovodil, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 8. října 1992 na dobu určitou (od 15 října 1992 do 30. června 1993) sice zanikl ke dni 30. června 1993, avšak v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu se nájemní smlouva opakovaně obnovovala za týchž podmínek – vždy na dobu osmi měsíců a patnácti dnů (§676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že tímto způsobem se nájemní smlouva (a nájemní poměr žalovaného k bytu) obnovovala do 28. února 1999, ovšem byla-li žaloba na vyklizení předmětného bytu podána až dne 4. srpna 1999, naposledy se nájemní smlouva takto obnovila do 15. listopadu 1999, a proto od 16. listopadu 1999 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Vzhledem k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“. Namítl, že se nemohl ze zdravotních důvodů účastnit jednání u soudu prvního stupně a jednal-li tento soud v jeho nepřítomnosti, má za to, že „byl podstatně omezen na svých právech, neboť takto nemohl vysvětlit a doložit soudu opodstatněné skutečnosti, proč nemohl uhradit nájemné a služby spojené s užíváním bytu, když na podkladě neuhrazení těchto úhrad mu pak nebyla vlastníkem prodloužena nájemní smlouva“. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, který vyhodnotil jeho jednání jako „účelové, záměrné vyhýbání se a oddalování projednání případu v dané věci“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady namítané dovolatelem odkazem na citované ustanovení, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., na nějž dovolatel v dovolání rovněž odkázal).
Námitkou, že byl ochuzen na svých právech, jestliže soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní v jeho nepřítomnosti (a odvolací soud toto pochybení nenapravil), žalovaný ve skutečnosti uplatnil existenci zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (namítl, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Ani tato vada – vzhledem k výkladu shora – přípustnost dovolání nezakládá a lze ji (stejně jako vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu