ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.244.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 244/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. K., proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 24 C 282/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2003, č.j. 29 Co 255/2003-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2003, č.j. 24 C 282/98-218 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 25. 10. 2001, č.j. 24 C 282/98-141, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, č.j. 29 Co 529/2001-159, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu I. kategorie, sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v P. 4, M. C. 22 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučným nájemcem bytu určil žalovaného, žalobkyni uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 26. 7. 1991, se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu, do něhož se nastěhovali za trvání manželství na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 6. 11. 1990 a následně uzavřené dohody o užívání bytu ze dne 28. 11. 1990, že mezi nimi docházelo ke slovním i fyzickým konfliktům, že žalobkyně měla obavy z fyzického násilí ze strany žalovaného, že dne 28. 12. 1990 z bytu odešla, aniž si odvezla nábytek, že do února 1993 platila nájemné a do června 1993 poplatek za rozhlas a televizi, že žalovaný v roce 1992 vyměnil zámek u vchodových dveří, že se žalobkyně v roce 1993 a 1994 domáhala zpřístupnění bytu žalobou u soudu a že v roce 1994 oznámila na policii, že jí žalovaný znemožňuje přístup do bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně při svém odchodu z bytu v prosinci 1990 neměla v úmyslu byt trvale opustit a nevrátit se do něho, že opuštění bytu nebylo svobodným projevem její vůle, ale že šlo o snahu předejít manželským neshodám, jejichž opakování bylo možno reálně očekávat. Její jednání proto nelze kvalifikovat jako trvalé opuštění společné domácnosti, které by mělo za následek zánik práva nájmu bytu. Účastníkům tak dosud svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, když se po rozvodu o jeho dalším užívání nedohodli, a jsou proto důvody k jeho zrušení podle §705 odst. 1 obč. zák. Určení žalovaného výlučným nájemcem bytu odůvodnil soud stanoviskem pronajímatele, okolností, že žalovaný platí od roku 1992 nájemné, a tím, že nezletilý syn účastníků v předmětném bytě nikdy nebydlel a nemá k němu žádné vazby. Povinnost žalobkyně k vyklizení vázal na zajištění náhradního bytu s poukazem na to, že žije v rekreačním objektu a nemá jinou možnost bydlení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č.j. 29 Co 255/2003-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalované nešlo o trvalé opuštění společné domácnosti a že jsou dány podmínky pro rozhodnutí podle §705 odst. 1 obč. zák. Přisvědčil i jeho závěru, že dalším nájemcem bytu má být žalovaný a že povinnost žalobkyně je nutno vázat na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, přičemž dovozuje, že „zrušující usnesení v podstatě vyslovilo názor, že k trvalému opuštění společné domácnosti nedošlo …“. Přípustnost dovolání opírá i o tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), který spatřuje v „rozdílných přístupech k institutu trvalého opuštění společné domácnosti, a to nejenom s ohledem na prokazování skutečnosti důkazně, tj. faktický stav věci, tak i vůle účastníků, ale i ve výkladu tohoto pojmu, který obč. zákoníkem není výslovně definován“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a to, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že žalobkyně byt neužívá od 28. 12. 1990, že uvedené datum není sporné, že žalobkyně „neprovedla jediný úkon, který by směřoval k navrácení do užívání bytu, zpřístupnění bytu a další obdobné úkony po dobu min. 10 let, které by potvrzovaly vůli byt užívat….., že nepřispívá na náklady bydlení a nemá zde žádný svůj osobní majetek“. Poukazuje na opatrovnický spis ve věci nezletilého syna účastníků, z něhož je patrno, že žalobkyně brání žalovanému ve styku s nezletilým, a vyjadřuje názor, že právě toto je důvodem, pro který žalobkyně předmětný byt neužívá. Rovněž tak namítá, že „odchod žalobkyně ze společné domácnosti jako faktický a dobrovolný stav potvrzovala v řízení č.j. 11 C 372/93 i sv. V. K., matka žalobkyně“, a že tvrzení žalobkyně o údajných konfliktech jsou účelová a nepodložená pravomocným trestním či přestupkovým rozhodnutím nebo lékařskou zprávou z doby společného soužití účastníků. Uvádí, že žalobkyni nenapadl a že lékařskou zprávu z ledna 1991 a hospitalizaci z června a července roku 1991 s ním nelze spojovat, neboť účastníci spolu nežili. Dovolatel má zato, že soud „nerespektoval princip presumpce neviny a zejména institut prokázání žalobních tvrzení“. Současně poukazuje na to, že v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně je v zásadním rozporu s jeho předchozím rozsudkem, aniž by soud zásadním způsobem doplnil dokazování. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj zamítavý rozsudek ze dne 4. 2. 2003, č.j. 24 C 282/98-218, na skutkovém závěru, že žalobkyně projevila úmysl trvale opustit společnou domácnost vedenou v předmětném bytě se žalovaným a nevrátit se do ní, a že šlo z její strany o svobodný projev vůle. Odvolací soud v usnesení ze dne 7. 2. 2002, č.j. 29 Co 529/2001-159, vyjádřil názor, že v řízení zatím nebylo prokázáno, že by odchod žalobkyně z bytu byl výrazem její svobodné vůle trvale opustit společnou domácnost a zrušil označený rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, které by mohly vést k úplnému zjištění skutkového stavu (§205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.) a že na podkladě dosud provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (§205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.). Zrušil-li tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, nejde o případ, který má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Námitka dovolatele, že „zrušující usnesení v podstatě vyslovilo názor, že k trvalému opuštění společné domácnosti nedošlo …“ je nepřípadná, neboť odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně právě proto, aby soud prvního stupně doplnil dokazování ohledně skutečností, rozhodných pro právní závěr, zda jednání žalobkyně lze posoudit jako trvalé opuštění společné domácnosti. Dovolání proto není dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji taktéž dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v „rozdílných přístupech k institutu trvalého opuštění společné domácnosti a to nejenom s ohledem na prokazování skutečnosti důkazně, tj. faktický stav věci, tak i vůle účastníků, ale i ve výkladu tohoto pojmu, který obč. zákoníkem není výslovně definován“.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod č. 34). Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, pod č. 37, rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1334, svazek 19) je také ustálena v názoru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.); musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil otázku trvalého opuštění společné domácnosti v souladu s ustálenou judikaturou. Otázka předestřená dovolatelem není tudíž otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a předkládá odlišnou (vlastní) verzi skutkového stavu věci, je třeba poukázat na to, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu