ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2512.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2512/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. L. a 2) A. L., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 363/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 12 Co 511/2003-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 12 Co 511/2003-104, potvrdil rozsudek ze dne 11. dubna 2003, č. j. 20 C 363/2001-92, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 8 o velikosti 4+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 399 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl přidělen žalovanému rozhodnutím ze dne 17. února 1988, že dne 14. března 1988 byla ohledně předmětného bytu uzavřena dohoda o užívání bytu, že žalovaní uzavřeli manželství dne 12. listopadu 1988, že jejich (bezdětné) manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. března 1994, sp. zn. 7 C 62/94, a že žalovaní se po rozvodu manželství nedohodli o nájmu bytu a ani u soudu nepodali žalobu o zrušení práva společného nájmu bytu. Dále rovněž zjistily, že žalovaná po rozvodu manželství požádala žalobkyni o rozdělení předmětného bytu na dva byty, že žalobkyně s rozdělením bytu nesouhlasila, že žalovaná po narození druhé dcery žalobkyni oznámila, že ze zdravotních důvodů bude s dcerou pobývat mimo P., že poté bydlela na chalupě u S., u svých rodičů v P., resp. u ostatních příbuzných, že v předmětném bytě i nadále bydlí dva synové žalované z jejího prvního manželství, kteří studují v P., že jednu místnost v bytě užívá žalovaný, že v bytě se zdržuje pouze občas a že jinak se přechodně zdržuje na ubytovnách svého zaměstnavatele na různých místech České republiky, popřípadě o víkendech u některého ze svých tří dětí z předchozího manželství. Poté zjistily, že žalovaná je vlastnicí rodinného domu nacházejícího se na pozemku p. č. 1496/15 v k. ú. S., že tento dům od roku 2001 pronajímá, že současně je spoluvlastnicí (se spoluvlastnickým podílem v rozsahu dvou ideálních třetin) domu čp. 41 v k. ú. N. a že ani v tomto domě nebydlí a hodlá jej prodat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozhodnutí – je výpověď z nájmu bytu (jednostranný hmotněprávní úkon) platným právním úkonem (nelze ji posoudit jako neplatný právní úkon, jak to učinil soud prvního stupně). Dále – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu dosud trvá, neboť nebylo zrušeno žádným ze způsobů upravených v ustanovení §705 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Poté – opět shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu, nejsou-li uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. naplněny ve vztahu k žalovanému. Ztotožnil se totiž s názorem soudu prvního stupně v tom, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu – postavení nerozlučných společníků. To se podle názoru soudů obou stupňů týká i rozvedených manželů, jimž – jako v daném případě – právo společného nájmu bytu způsoby upravenými v ustanovení §705 obč. zák. dosud nezaniklo; přitom k postupu podle citovaného ustanovení je nelze nijak donutit. Proto uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. (nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt) a podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (nájemce neužívá byt bez vážných důvodů nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas) by pro účely vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu musely být naplněny u obou žalovaných. Má-li žalovaný pouze předmětný byt, který sice užívá jen občas, avšak pro toto občasné užívání má závažné důvody, neboť je pracovně vázán mimo P., nelze – právě ve vztahu k žalovanému – uvažovat o naplněnosti výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedla, že předmětný byt byl přidělen žalovanému rozhodnutím ze dne 17. února 1988, že dne 14. března 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu, že manželství žalovaných uzavřené dne 12. listopadu 1988 bylo pravomocně rozvedeno v roce 1994 a že od této doby, tedy po dobu 9 let, si žalovaní nevypořádali svůj vztah k předmětnému bytu. Kromě toho zmínila vlastnický vztah žalované k domu ve S., její postavení podílové spoluvlastnice k domu v N., zabývala se rovněž otázkami přechodného ubytování žalovaného v místech jeho pracovišť, jeho bydlení v předmětném bytě, a zdůraznila, že žalovaný není otcem žádného ze čtyř dětí žalované. Současně konstatovala, že z obsahu účastnické výpovědi žalovaného „je zcela zřejmé, že jeho tvrzení jsou účelová, že se snažil své bývalé manželce pomoci …“. Je přesvědčena, že „žalovaný předmětný byt neužívá, a to zejména proto, že jeho vazby s rodinou bývalé manželky neexistují s výjimkou sporadických návštěv jejich synů z prvního manželství. Jeho přítomnost v bytě byla tvrzena vždy náhodně v době, kdy se mělo konat další řízení ve věci“. Jestliže (odvolací) soud projednávanou věc posuzoval „bez ohledu na uvedené skutečnosti, nezohlednil faktickou situaci v soužití žalovaných a nijak nereflektoval, že zřejmě neměli a nemají zájem na vyřešení práv k předmětnému bytu“, a nezabýval se – z pohledu uvedených okolností – posouzením, zda ze strany žalovaných nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze podle názoru žalobkyně jeho právní posouzení věci pokládat za správné; rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru „v rozporu se zmíněným ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ji dostává do neřešitelné situace“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se po zjištění, že nebyla uzavřena písemná či ústní dohoda podle §705 odst. 1 obč. zák., nezabýval otázkou, zda takováto dohoda nebyla mezi žalovanými uzavřena konkludentně, a to vzhledem k době 9 let, která uplynula od rozvodu jejich manželství. Má také za to, že „přesto, že žaloba byla z opatrnosti podána proti oběma žalovaným, nic nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby žalobu proti prvému žalovanému zamítl“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. prosince 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Prostřednictvím posléze uvedeného dovolacího důvodu především namítla, že soud opomenul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které jsou rozhodné pro posouzení, zda postup žalovaných, kteří si po rozvodu manželství nevypořádali svůj vztah k předmětnému bytu, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; současně brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení otázek trvání práva společného nájmu bytu žalovaných a naplněnosti výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že soudy obou stupňů vyšly při rozhodování dané věci rovněž ze skutkového zjištění, že žalovaní se po rozvodu manželství nedohodli (tudíž ani konkludentně) o nájmu bytu a ani u soudu nepodali žalobu o zrušení práva společného nájmu bytu, a že na základě uvedených skutkových zjištění dovodily, že právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu dosud trvá, neboť nebylo zrušeno žádným ze způsobů upravených v ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. Z tohoto důvodu pokládá dovolací soud za bezpředmětnou námitku, že soudy vzaly za zjištěno, že nebyla uzavřena písemná či ústní dohoda podle §705 odst. 1 obč. zák., a proto se měly zabývat otázkou, zda takováto dohoda nebyla mezi žalovanými uzavřena – vzhledem k době 9 let, která uplynula od rozvodu jejich manželství – konkludentně.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu – (a stejně tak rozvedení manželé, jimž – jako v daném případě – právo společného nájmu bytu způsoby upravenými v ustanovení §705 obč. zák. dosud nezaniklo) postavení nerozlučných společníků a že za této situace musí být – pro účely vyhovění žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu – uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. naplněny u obou žalovaných. Námitkou, že „přesto, že žaloba byla z opatrnosti podána proti oběma žalovaným, nic nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby žalobu proti prvému žalovanému zamítl“, žalobkyně ve skutečnosti správnost uvedeného právního závěru napadla. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 1836/2000, z 20. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2120/2002, z 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1243/2003, a z 30. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 221/2005) se ustálila v názoru, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků; totéž platí i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeném vůči rozvedeným manželům, jimž toto právo dosud nezaniklo. Žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podanou jen proti jednomu z nich soud zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Výpověď z nájmu bytu doručená pronajímatelem oběma (bývalým) manželům v domnění, že právo společného nájmu bytu manžely dosud trvá, je proto způsobilá vyvolat zánik nájemního vztahu pouze u toho z manželů, jenž je výlučným nájemcem bytu. Po zjištění, že výlučným nájemcem bytu je pouze jeden z (bývalých) manželů, soud přivolí k výpovědi z nájmu jen vůči němu, a to jak v případě, že společné právo zaniklo před doručením výpovědi a před zahájením řízení, tak v případě, že se tak stalo v průběhu řízení; požadavek, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu, zde neplatí. Dovolací soud konstatuje, že z uvedeného bez dalšího především vyplývá, že zjistí-li soud v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeného vůči jedinému žalovanému, že tento není výlučným nájemcem bytu (existuje zde právo společného nájmu bytu manžely), nemá jinou možnost, než žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace; směřuje-li žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti manželům – společným nájemcům bytu, resp. jako v daném případě rozvedeným manželům, jimž právo společného nájmu bytu dosud nezaniklo, tj. v obou případech proti žalovaným, kteří mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků, k zamítnutí žaloby postačí, není-li uplatněný výpovědní důvod naplněn na straně jednoho z nich.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, pokud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu – (a stejně tak rozvedení manželé, jimž právo společného nájmu bytu způsoby upravenými v ustanovení §705 obč. zák. dosud nezaniklo) postavení nerozlučných společníků a že za této situace musí být – pro účely vyhovění žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu – uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. naplněny u obou žalovaných; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu