ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2519.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2519/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované M. N., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 415/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 54 Co 372/2003-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2003, č. j. 16 C 415/2002-46, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 3 o velikosti 4+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 2. podlaží domu č. p. 1589 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), rozhodl, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalovaná, žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalované do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 54 Co 372/2003-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je Družstvo K., (dále jen „družstvo“) a že družstvo jako pronajímatel a žalobce jako člen družstva a nájemce uzavřeli za trvání manželství účastníků – konkrétně dne 24. dubna 1995 – smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 24. dubna 1995“). Na základě těchto skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že předmětný byt je bytem družstevním a že ve vztahu k němu vzniklo (ve smyslu §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 24. dubna 1995 – dále jen „obč. zák.“) a účastníkům i nadále svědčí právo společného nájmu družstevního bytu manžely.
Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, neboť účastníci se po rozvodu manželství (jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. února 2001, č. j. 24 C 453/2000-9) o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 2 věta druhá před třetí větnou čárkou obč. zák.). Za správný – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – pokládal rovněž výrok, jímž bylo rozhodnuto, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalovaná (§705 odst. 2 věta druhá za třetí větnou čárkou obč. zák.). Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (opět z důvodů uvedených v napadeném rozsudku) rovněž ve výroku týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání uvedl, že předmětný byt se nemohl stát bytem družstevním a že proto ve vztahu k němu nemohlo účastníkům vzniknout ani právo společného nájmu družstevního bytu manžely. V této souvislosti namítl, že byt byl přidělen jemu jako byt služební, že za této situace je jediným nájemcem bytu a že bez souhlasu orgánu vykonávajícího správu služebního bytu nemohlo dojít ke změně na byt družstevní (jeho převod do vlastnictví družstva je podle dovolatele neplatný). Má za to, že z těchto důvodů měla být žaloba zamítnuta. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Ve vztahu k části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely, je zapotřebí už na tomto místě zdůraznit, že dovolání žalobce proti této části potvrzujícího výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
Výsledek řízení založený tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely, vyznívá v posuzovaném případě ve prospěch žalobce, neboť jeho žalobě bylo v tomto ohledu vyhověno. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení této části potvrzujícího výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalobce příznivější; v porovnání s výsledkem, který potvrzením výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely založil odvolací soud, by – z hlediska podané žaloby – nemohlo jít o výsledek příznivější. Za dané procesní situace není dovolání žalobce subjektivně přípustné proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání (objektivní) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání /§242 odst. 3 o.s.ř./). Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právním závěru, že předmětný byt je bytem družstevním a proto lze ve vztahu k němu uvažovat o existenci práva společného nájmu družstevního bytu manžely. Žalobce v dovolání správnost tohoto právního závěru napadl (poukazem na to, že šlo o byt služební /který se nemohl změnit na byt družstevní/, u něhož je vyloučena úvaha o právu společného nájmu bytu manžely). S posouzením otázky charakteru předmětného bytu, tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalobce v dovolání napadl, je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Protože jde o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, nelze zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisoudit.
Soudní praxe dovodila, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že bytovými družstvy jsou i družstva, která za účelem zakoupení bytových domů ve vlastnictví obce založili nájemníci bytů, nacházejících se v těchto domech. Tato družstva – jak již vyplývá z jejich povahy – totiž zajišťují (po koupi domů od obcí) bytové potřeby svých členů (dosavadních nájemníků „obecních“ bytů). Okolnost, zda zajišťování bytových potřeb mají uvedeno v předmětu svého podnikání (činnosti), popřípadě že se sama za bytová družstva nepovažují, není sama o sobě podstatná; rozhodující je, zda družstva skutečně (faktickým provozováním) bytové potřeby svých členů zajišťují (např. tím, že svým členům dávají do nájmu byty v domech v jejich vlastnictví, že zajišťují plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním bytů spojeno apod.). V rozsudku ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1613/99, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že družstevním bytem ve smyslu ustanovení §706 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět též byt bytového družstva, tj. družstva, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, nikoliv pouze byt bývalých stavebních bytových družstev. Uvedený právní závěr je odůvodněn především novou právní úpravou (bytových) družstev. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že v důsledku přijetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), došlo s účinností k 1. lednu 1992 (tedy ke stejnému datu, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb.) k zásadní změně v právní úpravě družstev, která je v zásadě jednotná pro všechna družstva (srov. §221 a násl. obch. zák.), přičemž družstvům vzniklým před účinností tohoto zákona, přeměněným na družstva podle tohoto zákona, byla stanovena povinnost přizpůsobit se této právní úpravě (srov. §765 odst. 2 obch. zák.). Určitá specifika jsou zde stanovena pouze pro družstva označovaná jako „bytová družstva“ (srov. §230, §232 odst. 2 obch. zák.). Pod pojmem „bytové družstvo“ ve smyslu citovaných ustanovení obchodního zákoníku je přitom třeba rozumět družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů (ať již přímo nebo nepřímo), tedy družstvo, které vlastní byty a pronajímá je svým členům, byť vedle toho může vyvíjet i jinou činnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99). Uvedenému vymezení pojmu „bytové družstvo“ musí korespondovat vymezení pojmu „družstevní byt“, použitého v občanském zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), neboť v rámci jednoho právního odvětví, tj. odvětví občanského práva v širším slova smyslu, do něhož takto patří i právní vztahy upravené obchodním zákoníkem (srov. §1 odst. 2 obč. zák.), je nutno vykládat určitý pojem jednotně. „Družstevním bytem“ ve smyslu §703 odst. 2 obč. zák. je tedy třeba rozumět byt ve vlastnictví „bytového družstva“, tj. družstva, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, nikoliv pouze byty bývalých tzv. „stavebních bytových družstev“, přetransformovaných v souladu s ustanovením §765 obch. zák. Ani v dané věci dovolací soud nemá důvodu se od uvedených právních závěrů odchýlit.
Při posuzování otázky charakteru předmětného bytu (a s tím související otázky vzniku a existence práva společného nájmu družstevního bytu manžely) vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné ze skutkových zjištění, že vlastníkem předmětného domu je družstvo (obecná – blíže nekonkretizovaná – dovolací námitka, že převod předmětného bytu do vlastnictví družstva je neplatný, není způsobilá zpochybnit existenci vlastnického práva družstva k domu /k bytu/) a že družstvo jako pronajímatel a žalobce jako člen družstva a nájemce uzavřeli za trvání manželství účastníků ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu ze dne 24. dubna 1995. Jestliže na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě jde o družstevní byt, a uzavřel, že účastníkům svědčí ve vztahu k bytu právo společného nájmu družstevního bytu manžely (vzniklé podle §703 odst. 2 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v těchto ohledech výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu