ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2552.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2552/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 363/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2003, č. j. 19 Co 220/2002-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. dubna 2002, č. j. 6 C 363/2001-34, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve II. podlaží domu v P., č. p. 4280, org. č. 2, na ulici Š.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná (nájemkyně) uzavřeli dne 14. listopadu 2000 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 14. listopadu 2000“) na dobu určitou od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2001 a že žalovaná do současné doby v bytě žije se dvěma nezletilými dětmi, z nichž jedno trpí závažným onemocněním. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 14. listopadu 2000 na dobu určitou (od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2001) zanikl ke dni 30. listopadu 2001, neboť byla-li žaloba na vyklizení bytu podána dne 20. prosince 2001, k obnovení nájemní smlouvy (ve smyslu §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) nedošlo. Poté uzavřel, že od 1. prosince 2001 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Protože neshledal žádné důvody, pro které by mohlo být právo žalobce ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno, žalobě vyhověl, aniž vyklizovací povinnost žalované podmínil zajištěním bytové náhrady.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 19 Co 220/2002-50, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku; jinak jej ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S ohledem na zjištěné okolnosti případu (žalovaná v bytě žije se dvěma nezletilými dětmi, z nichž jedno trpí závažným onemocněním) však stanovil žalované ke splnění vyklizovací povinnosti delší než patnáctidenní lhůtu (lhůtu šestiměsíční).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupená advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním ze dne 22. července 2005 sepsaným ustanoveným advokátem. Jeho přípustnost opřela o ustanovení „§237 odst. 3“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání obsáhle zrekapitulovala průběh řízení v projednávané věci a namítla, že odvolací soud se „nezabýval situací a důvody, které vznikly na její straně“. V této souvislosti uvedla, že „postup žalobce považovala … v rozporu s dobrými mravy, když žalobce vyklizuje matku s dvěma nezl. dětmi, z nichž jedno je zdravotně postižené a je držitelem průkazu ZTP/P“. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posuzoval věc „pouze z hlediska částečného neplnění její povinnosti hradit nájemné z bytu, naopak neposuzoval věc z hlediska jejich sociálních a existenčních podmínek“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadně právně významným. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl změněn toliko ve lhůtě k plnění a nikoli ve výroku o věci samé (jak to pro účely přípustnosti dovolání předpokládá citované ustanovení); v tomto výroku byl potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právním závěru, že žalobě na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze vyhovět také proto, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by mohlo být právo žalobce odepřeno, jinak řečeno že ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná v dovolání správnost tohoto právního závěru napadla. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud, který vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné nájemní smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že nejsou dány žádné důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., pro které by mohlo být právo žalobce na vyklizení bytu užívaného od 1. prosince 2001 bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) odepřeno, neodchýlil se (v konečném důsledku) od výše uvedené judikatury.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu