ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2569.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2569/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P. – Ď., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 154/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 23 Co 309/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 8 C 154/2001-48, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 10 na adrese Ď. 161 v P. – Ď.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 23 Co 309/2003-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 10 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, II. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. 161 v P. – Ď., ul. Ď. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí) mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že v bytě žila jako jeho nájemkyně až do své smrti dne 7. února 1999 babička žalovaného M. Č., že žalovaný v předmětném bytě s babičkou nebydlel, že po úmrtí babičky žalovaného byl uznán přechod nájmu bytu na strýce žalovaného K. Č., se kterým byla dne 1. března 1999 uzavřena nájemní smlouva, že žalovaný v roce 1999 uzavřel nájemní smlouvu na byt v B., kde nejméně jeden rok bydlel, že K. Č. zemřel dne 7. července 2001 a že žalovaný se sice do bytu přihlásil k trvalému pobytu dne 24. ledna 2000, avšak v bytě nebydlel po dobu nejméně tří let se zemřelým K. Č. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyly naplněny předpoklady normované pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí babičky žalovaného a také jeho strýce (dále jen „obč. zák.“). Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítl, že „ani jeden ze soudů … se dostatečně nezabýval otázkou, zda žalovaný, třebaže to tvrdil, vedl v den smrti společnou domácnost se svojí babičkou, která jako nájemkyně bytu předemřela před strýcem“. Poté mimo jiné uvedl, že „nalézací soud nevyhodnotil svá skutková zjištění odpovídajícím způsobem … protože nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti … ani slyšené svědky nevedl při jejich výpovědích k období… které se týká bezprostředně smrti babičky zemřelého“. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „ze skutkových zjištění si soud mohl vyvodit i adekvátní právní závěry o existenci tvrzeného vztahu“. Za otázku zásadního významu dovolatel pokládá posouzení „konkurence nájemních vztahů u osob žijících s předemřelou osobou ve společné domácnosti, byť jsou navzájem v různém stupni příbuzenství“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 obč. zák. nabízí svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu