ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2613.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2613/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) R. J., b) M. J. a c) E. J., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. S. a 2) I. S., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 317/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 12 Co 556/2003-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.365,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobci a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. července 2002, č. j. 18 C 317/2001-263, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2003, č. j. 18 C 317/2001-291, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2 o velikosti 3+1, III. kategorie, umístěném ve II. nadzemním podlaží, tj. v prvním patře domu čp. 388 v P., P. Š.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dali žalobci žalovaným dne 26. února 2000, a k výpovědi, kterou dali žalobci prvnímu žalovanému dne 16. srpna 2001 a druhé žalované dne 14. srpna 2001, určil, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do jednoho měsíce po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. ledna 2004, č. j. 12 Co 556/2003-324, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků jen tak, že tyto náklady činí 29.210,- Kč; jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) nepřebírali, resp. odmítali přebírat veškeré písemné informace od žalobců, že žalobcům bránili v odstranění komínové ucpávky (z níž hrozilo nebezpečí otravy nájemníků v domě), že přes opakované výzvy žalobců neodstranili nepovolenou stavbu sociálního zařízení a že po objevení průsaků vody a fekálií do nebytových prostor nacházejících se pod jejich bytem neumožnili řádnou prohlídku svého bytu a odstranění vzniklé závady. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. jak výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), tak také výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázaly – vzhledem ke zdravotnímu stavu jednoho z jejich dětí – na zajištění náhradního ubytování (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný – nezastoupený advokátem – dne 4. května 2004 přímo u dovolacího soudu podání označené jako „Dovolání“, následně doplněné podáním sepsaným advokátkou a doručeným soudu prvního stupně dne 16. června 2004. V dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Popsal v něm především průběh řízení, včetně řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 52/2000, a poté zejména namítl, že se odvolací soud „nezabýval otázkou, zda soud prvého stupně provedl v řízení hodnocení všech provedených důkazů, včetně výslechů žalovaných, v jejich vzájemné souvislosti“. Dále uvedl, že „nebylo hodnověrným způsobem prokázáno, že by žalovaní neumožnili žalobcům prohlídku bytu, když prohlídka bytu proběhla 12.6.2001“, a pokračoval, že oporu v provedeném dokazování nemá ani „tvrzení“, že „závada na odpadním potrubí se nachází v bytě žalovaných a že v důsledku této závady došlo k průsakům do nebytového prostoru“. Soudům rovněž vytkl, že nepřihlédly k jejich účastnickým výpovědím, zejména k tomu, že „ze strany žalobců jde pouze o další konstrukci jejich údajného závadového chování“, že „v době tvrzených průsaků odpadní vody nebyli v bytě přítomni“ a že „odpadní potrubí je nefunkční od roku 1994, kdy ho žalobci nechali zaslepit betonem“. Nakonec – ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – namítl, že „žalobci neprokázali existenci písemné výstrahy, tvrdili pouze, že žalovaní nepřebírají opakovaně poštu a neumožnili odstranění komínové ucpávky“. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že ustanovení §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. „na popsané chování žalovaných vůbec nedopadá“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání podrobně rozvedli průběh řízení, ztotožnili se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci oběma soudy a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel první žalovaný) není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplněnosti výpovědních důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal prvního žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V poměru mezi žalobci a druhou žalovanou bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu