ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2683.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2683/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) L. S. a b) M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované M. F., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 174/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2004, č. j. 19 Co 85/2003-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. října 2002, č. j. 54 C 174/97-223, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „jednopokojový byt č. 5, II. kategorie, umístěný v podkroví domu M. 108, B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 19 Co 85/2003-248, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. (o věci samé a o nákladech řízení státu) a změnil ve výroku III. (o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí) vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného bytu, že žalovaná žila v předmětném bytě se svou matkou P. K. (nájemkyní bytu) nejméně od roku 1991 a že až do úmrtí matky pravidelně odjížděla vždy na delší dobu za prací do Itálie. Dále rovněž zjistily, že v den smrti své matky (dne 10. listopadu 1996) byla mimo území České republiky a že se vrátila se zpožděním deseti dnů poté, co se o její smrti dozvěděla. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že na žalovanou přešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí P. K. (dále jen „obč. zák.”), neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splňovala i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, totiž předpoklad „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti”. Přitom uvedený předpoklad je podle názoru obou soudů splněn i tehdy, zdržoval-li se příslušník domácnosti, na něhož mělo právo nájmu bytu přejít, tj. v daném případě žalovaná, ze závažných důvodů (např. v důsledku plnění pracovních povinností) v den smrti nájemce mimo byt. V návaznosti na to soudy uzavřely, že je-li žalovaná v důsledku přechodu práva nájmu nájemkyní bytu, není žaloba na jeho vyklizení důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení „§239 odst. 2 o.s.ř.“. Uplatněné dovolací důvody výslovně podřadili pod ustanovení „§241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.“. V dovolání především podrobně rozvedli průběh řízení, zhodnotili provedené důkazy a uvedli, že jedinými důkazy, na nichž spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů, jsou výpovědi žalované a jejích známých, kteří „ve valné většině ani zemřelou matku žalované neznali a v bytě za jejího života ani nebyli“. V této souvislosti uvedli, že soudy „pominuly … dva významné a rozhodné důkazy“, a to výpověď svědkyně H. (sestry zemřelé P. K.) a dědický spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 58 D 1159/96, které prokazují, že „matka žalované paní P. K. za svého života bydlela v bytě sama … žalovaná u ní žila přechodně“. Nesprávné právní posouzení spatřují dovolatelé v tom, že „odvolací soud na základě výše popsaných skutkových zjištění vyvodil nesprávné závěry o existenci vedení společné domácnosti žalované se svou matkou v době před její smrtí“. Dovolatelé trvají na svém názoru, že – s ohledem na okolnosti, které zmínili – „u žalované nešlo v žádném případě o trvalé soužití v bytě se svou matkou před její smrtí“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání především namítla, že dovolání nemůže být přípustné (podle „§237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu“), neboť „žalobci ve svém dovolání napadají pouze skutková zjištění soudů obou stupňů“. Současně uvedla, že – z důvodů uvedených ve vyjádření – nemůže být dovolání ani opodstatněné. Má zato, že by mělo být jako nepřípustné odmítnuto.
Vzhledem k obsahu dovolání považuje Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu ani neumožňovala, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno až dne 15. října 2002 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.) a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. nabízejí v dovolání svůj „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z okolností takto v dovolání uváděných dovozují nesprávnost závěru o přechodu práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu