ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2707.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2707/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. T., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 98/2001 o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.6.2004, č. j. 13 Co 148/2004-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9.6.2004, č.j. 13 Co 148/2004-135, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.11.2003, č.j. 15 C 98/2001-114, jímž tento soud zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 4 o dvou obytných místnostech bez kuchyně, s částečným příslušenstvím, III. kategorie, ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 492 v P., S., Ž. 18; odvolací soud dále změnil tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení tak, že změnil výši přiznaných nákladů řízení a sám pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po stránce právní a na tyto závěry soudu prvního stupně odkázal. Dále uvedl, že pokud šlo o charakter bytu, leželo dle odvolacího soudu důkazní břemeno na straně žalobce a bylo na něm, aby prokázal, že již v době, kdy byt užívali prarodiče žalovaného, manželé V., měl byt charakter bytu služebního. To se žalobci prokázat nepodařilo, protože předložené listinné důkazy o takové skutečnosti nic nevypovídají. Odvolací soud tedy souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že manželé V. byli společnými nájemci bytu, po smrti pana V. se stala výlučnou nájemkyní paní V. a po její smrti babička žalovaného paní T., která vedla s paní V. společnou domácnost a právo nájmu na ní přešlo dle ust. §179 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění. Rovněž závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluv o dočasném užívání bytu, které byly v průběhu doby uzavřeny, je správný. Dále odvolací soud uvedl, že tvrzení žalobce, že paní V. byt opustila s úmyslem se do něj nevrátit, není podpořen žádným relevantním důkazem, naopak svědci - ostatní nájemníci v domě, kde se byt nachází, vypověděli, že paní V. v bytě bydlela až do své smrti. Odvolací soud rovněž uvedl, že bylo na žalovaném, aby prokázal, zda byly splněny podmínky přechodu nájmu bytu podle ust. §706 odst. 1 obč. zák., tedy že žil se svou babičkou v den smrti ve společné domácnosti v předmětném bytě a současně že nemá vlastní byt. Okolnost, že žalovaný nemá vlastní byt, byla mezi účastníky nesporná, vedení společné domácnosti pak bylo prokázáno jednak svědeckými výpověďmi, přičemž ve prospěch žalovaného nevypovídali pouze rodinní příslušníci či osoby jinak zainteresované v jeho prospěch, ale i nájemci jiných bytů v domě, kteří na výsledku sporu nemohou mít žádný zájem, dále ve prospěch žalovaného vyzněl i dědický spis po zemřelé paní T., kde je žalovaný veden jako osoba spolubydlící. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný unesl důkazní břemeno a prokázal, že je nájemcem předmětného bytu.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 23.9.2004, podaným na poště dne 24.9.2004, doručeným soudu prvního stupně dne 27.9.2004, žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolací důvody spatřuje v tom, že rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování a odporuje založeným listinným důkazům.
V dovolání žalobce zejména uvedl, že zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že se v něm řeší otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené, přičemž tyto otázky mají dle dovolatele význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně a dále jsou tyto otázky řešeny v rozporu s hmotným právem. Dovolatel je toho názoru, že důkazy, které předložil v tomto řízení, mají obvykle za následek vyhovění žalobě na vyklizení, neboť listiny s takovým obsahem předně dokladují charakter bytu, způsob užívání bytu a jeho nakládání s ním, a nelze je změnit žádnými jinými důkazy, např. svědeckými výpověďmi rodinných příslušníků. Z toho dovolatel dovozuje, že se jedná o otázku soudy řešenou rozdílně; je toho názoru, že soud prvního stupně při hodnocení předložených důkazů přikládal větší význam důkazům předložených stranou žalovanou, když naopak k listinným důkazům předloženým žalobcem přihlédl zcela okrajově nebo se jimi vůbec nezabýval a nepřikládal jim žádnou důkazní sílu. Listinné důkazy (konkrétně žádost o schválení výměny bytů z roku 1974), které byly předloženy soudu prvního stupně, prokazují, že se jednalo o byt služební. Z důkazů dále vyplývá, že řádným nájemcem bytu byl otec žalovaného. Tento byt měl charakter bytu služebního a otec žalovaného byt získal jako naturální plnění za výkon domovnické činnosti a za tímto účelem mu také byl byt přidělen. Babička žalovaného pak předmětný byt získala výměnou bytů, když se svou matkou bydlela v ulici P. č. 13. V tomto bytě pak byla řádnou nájemnicí již od roku 1945, o čemž babička žalovaného učinila čestné prohlášení. Není proto pravdou, že by matka babičky žalovaného, paní V., byla řádným nájemcem předmětného bytu, neboť do doby výměny bytů v roce 1974 bydlela s babičkou žalovaného v P. ulici č. 13. Oprávněnou nájemkyní byla dle dovolatele babička žalovaného a na základě tohoto oprávněného nájmu babička žalovaného požádala spolu s otcem žalovaného o výměnu bytů v ulici Ž. 18 a P. 13. Na základě schválené dohody o výměně bytů tak k předmětnému bytu vzniklo nájemní právo babičce žalovaného, zároveň byla i uzavřena nová smlouva ve věci výkonu domovnických prací s babičkou žalovaného a bytu zůstal zachován charakter služebního bytu. Dovolatel je dále toho názoru, že listinné důkazy, které soudu předložil, jsou naprosto dostačující pro prokázání výše uvedených skutečností a naopak žalovaný nebyl schopen doložit žádný důkaz, který by potvrdil opak. Dovolatel na závěr uvedl, že žalovaný věděl, že se jedná o byt naturální, a zavázal se domovnictví vykonávat, o čemž svědčí jeho žádost o přidělení služebního bytu po paní T., tedy babičce žalovaného, z roku 1990. Pokud by odvolací soud zhodnotil tyto důkazy každý zvlášť a v jejich vzájemné souvislosti, nemohl by dospět k závěrům, na základě nichž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil písemným podáním ze dne 9.11.2004, v němž zejména uvedl, že není v daném případě dán dovolací důvod dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, čímž je zároveň vyloučena existence zásadního právního významu. Dále uvedl, že klíčovou otázku charakteru bytu soud řešil a dospěl ke správnému názoru, že žalobce své tvrzení o charakteru bytu neprokázal, neboť s tímto tvrzením bylo mnoho důkazů v přímém rozporu. Bylo prokázáno, že P. a A. V. v bytě bydleli od počátku 20. století, stejně tak bylo prokázáno, že prababička V. se z předmětného bytu nikdy neodstěhovala. Pokud tedy nikdy prababičce V. nezaniklo užívací právo k bytu, nebylo možno s bytem jakkoli nadále platně disponovat. Dle žalovaného byl důvod výkonu domovnictví jeho otcem logicky vysvětlen, naopak ale nebyly vysvětleny rozpory v dokladech žalobce. V daném případě nejde o otázku zásadního právního významu, ale o pouhé hodnocení důkazů. Dle žalovaného je jeho údajná vědomost o služebním charakteru bytu irelevantní. Pokud něco neexistuje, nelze žádnému „vědění“ přiřknout jako důsledek existenci dané skutečnosti. „Vědění“ není – alespoň v tomto případě – ani deklaratorní, ani konstitutivní, ani se k němu neváží důsledky vydržení. Žalovaný proto považuje dovolání za nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém dalším rozhodování (rozsudek ze dne 18.11.2003, čj. 15 C 98/2001-114) vázán právním názorem odvolacího soudu (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2003, čj. 13 Co 87/2003-76), protože předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a pro nedostatky ve skutkových zjištěních.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci, dovolatel odkazuje ohledně přípustnosti dovolání na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., v dovolání však výslovně neformuloval právní otázky, se kterými spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy (když mj. uvedl, že předložení důkazů takové právní síly jaké předložil v tomto řízení, má obvykle za následek vyhovění žalobě na vyklizení, že soud prvního stupně při hodnocení předložených důkazů přikládal větší význam důkazům předloženým stranou žalovanou, že naopak k listinným důkazům předloženým žalobcem přihlédl zcela okrajově nebo se jimi vůbec nezabýval a nepřikládal jim vůbec žádnou váhu). Dovolatel nenamítá, že by napadané rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, tj. že by odvolací soud použil (při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav) nesprávnou právní normu, nebo že by právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě jí na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Všechny námitky dovolatele tak jsou kritikou správnosti zjištěného skutkového stavu věci a event. způsobu, jakým bylo dokazování provedeno a důkazy hodnoceny. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému na odměně advokáta částku 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r. předseda senátu