ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2782.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2782/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) I. H., b) V. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 311/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 22 Co 96/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, č.j. 34 C 311/2002-51, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 9, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č.p. 876 v P. (dále jen „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný žil se svojí babičkou B. Z. (nájemkyní předmětného bytu) ve společné domácnosti ještě před tím, než dne 28. 5. 2002 odešla trvale do domova důchodců, a nemá vlastní byt. K takovému závěru dospěl na základě toho, že paní Z. písemně oznámila žalobcům, že dnem 1. 11. 2001 přijímá do společné domácnosti svého vnuka R. P., neboť její zdravotní stav vyžaduje trvalou pomoc. Až po druhém úrazu a operaci paní Z. však bylo zřejmé, že nadále bude potřebovat již celodenní péči, a proto byla rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze dne 28. 5. 2002, č.j. MHMP/02, přijata do domova důchodců. Dalším dopisem ze dne 30. 10. 2001 pak paní Z. prohlásila, že opouští společnou domácnost, kterou dosud sdílela se svým vnukem, jenž je v předmětném bytě hlášen k trvalému pobytu a nemá vlastní byt. Žalobci k tomu v písemné odpovědi sdělili, že souhlasí se skončením nájmu ve smyslu §710 odst. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z těchto důvodů a s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první a §708 obč. zák. se podle soudu prvního stupně žalovaný stal nájemcem předmětného bytu, a není tedy ve věci pasivně legitimován, neboť byla prokázána existence společné domácnosti, přičemž podle konstantní judikatury se u osob uvedených ve větě první §706 odst. 1 obč. zák. (a takovou osobou je i žalovaný) při výkladu tohoto pojmu dle §115 obč. zák. nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na svoje potřeby.
K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č.j. 22 Co 96/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně. Shodně se soudem prvního stupně poukázal na ustálenou soudní praxi v otázce vymezení pojmu společná domácnost u osob vyjmenovaných v §706 odst. 1 větě první obč. zák., kterou se rozumí společenství trvalého (nikoli nutně spotřebního) charakteru a z tohoto důvodu nestačí, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala nebo byla v nájemcově bytě pouze hlášena. Protože podle judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdo 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura) dochází k zániku společné domácnosti jejím trvalým opuštěním s úmyslem domácnost zrušit a už ji neobnovit, dovodil odvolací soud, že dopisem paní B. Z. ze dne 30. 10. 2001 došlo právě k takovému projevu vůle, který nelze považovat za výpověď z nájmu, ani za skončení nájmu písemnou dohodou. Ani skutečnost, že paní Z. podala již v říjnu roku 1998 žádost o zařazení do pořadníku uchazečů o domov důchodců, nemůže ovlivnit právní závěr o přechodu nájmu na žalovaného, neboť nelze bez dalšího uzavřít, že taková žádost je na překážku vzniku společné domácnosti. Protože v daném případě bylo prokázáno, že žalovaný se do předmětného bytu nastěhoval v době, kdy paní Z. byla s jeho pomocí schopna se o sebe postarat, a tento stav trval až do jejího druhého úrazu, kdy se rozhodla trvale odejít ze společné domácnost do domova důchodců, což žalobcům sdělila dopisem ze dne 30. 10. 2001, a že žalovaný nesporně nemá vlastní byt, není žaloba na vyklizení vůči němu důvodná.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení otázky přechodu nájmu, které je v rozporu s hmotným právem, a proto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Podle dovolatelů soudy rozhodly v rozporu s ustanovením §706 obč. zák., protože obrana žalovaného se opírá o prohlášení osob, které nebyly slyšeny před soudem a nebylo jim poskytnuto poučení o následcích křivé výpovědi, a o nejednoznačné svědectví matky žalovaného a sousedky paní U. Rovněž hodnocení důkazů neproběhlo v jejich jednotlivostech a souvislostech. Podle žalobců bylo v řízení prokázáno, že žalovaný nevedl se svou babičkou společnou domácnost a jednalo se pouze o příbuzenskou výpomoc. Svědecké výpovědi – uvádí se dále v dovolání – neprokázaly naplnění znaků společné domácnosti v jeho užším i širším hospodářském pojetí. Závěr odvolacího soudu, že „žalovaný považoval prostředí u babičky za svůj domov“ je dle dovolatelů pouhou domněnkou bez uvedení argumentů. Z lékařské zprávy nevyplývá, odkdy paní Zámečníková trpí chorobou uvedenou v lékařské zprávě, ač i tento závěr by mohl být posouzen v návaznosti na její projevy vůle učiněné v rozhodné době. Z uvedeného pohledu trpí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednostranností a nepřezkoumatelností, zejména ohledně existence společné domácnosti. Závěrem dovolatelé uvádějí, že v řízení nebyla vzata do úvahy možnost, že se v daném případě nejedná o úmysl vedení společné domácnosti, ale o účelové jednání vyvolané „nutností dospívání vnuka a řešení jeho budoucího bydlení“. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami – účastníky řízení, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby především námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů, a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé sice i v této souvislosti uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky však nenamítají, že odvolací soud použil (při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav) nesprávnou právní normu, nebo že právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě že jí na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, nýbrž tvrdí, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a v důsledku toho byly na základě skutkové verze odlišné od jejich tvrzení vyvozeny i odlišné právní závěry. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a na základě odlišné verze skutkového stavu (tj. na základě skutkového tvrzení, že žalovaný a jeho babička neměli v úmyslu založit trvalé životní společenství a jednalo se pouze o výpomoc rodinných příslušníků) dovozují nesprávnost závěru o přechodu práva nájmu k předmětnému bytu a v důsledku toho o důvodnosti žaloby na vyklizení, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K námitce dovolatelů, že důkazy nebyly provedeny v souladu s procesními předpisy, že nebyli vyslechnuti všichni svědkové a že rozhodnutí soudů obou stupňů je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, je třeba uvést, že i kdyby byly takové vady řízení dány, nemohly by založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobci z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu