ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.280.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 280/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. J. a 2) S. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 44/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 16 Co 208/2004-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 26. dubna 2000, č. j. 18 C 44/2000-12, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 8. března 2001, č. j. 14 Co 43/2001-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č. j. 18 C 44/2000-94, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 12 o čtyřech pokojích, kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. patře domu č. p. 1015 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že s účinností od 16. listopadu 1993 byly usnesením Rady zastupitelstva h. m. P. ze dne 12. října 1993 schváleny nové Zásady pro nájem obecních bytů (dále jen „Zásady“), že tehdejším prokurátorům (a pozdějším státním zástupcům) uvedeným v článku II. pod písm. f/ Zásad se obecní byty pronajímaly na dobu určitou v trvání pěti let při splnění podmínek uvedených v článku I. bodu 2a/ Zásad (článek I. bod 2b/ věta první Zásad), že v případě splnění pracovního závazku nájemce se podle článku I. bodu 2b/ věty druhé Zásad po uplynutí této doby na návrh navrhovatele původní žádosti nájemní poměr na dobu určitou měnil na nájemní poměr na dobu neurčitou a že podle článku I. bodu 3/ Zásad se na dobu neurčitou byty pronajímaly především osobám, jimž zanikl nájemní poměr k dosavadnímu bytu podle §710 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, resp. u nichž ohledně dosavadního bytu došlo k přechodu nájmu na osoby vyjmenované v §706 odst. 1 citovaného občanského zákoníku. Dále rovněž zjistil, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci uzavřena ohledně předmětného bytu písemná nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. února 1995“), že podle nájemní smlouvy ze dne 13. února 1995 šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti let, že v době uzavření nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního zástupce u Městského státního zastupitelství v P., že ke dni 31. ledna 1995 ukončil žalovaný nájemní poměr k bytu v S., a že funkci státního zástupce přestal vykonávat na základě vlastního rozhodnutí asi před jedním rokem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu a že žaloba na vyklizení bytu byla podána ve lhůtě uvedené v §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Protože neshledal podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., žalobě vyhověl; vyklizovací povinnost žalovaných sice nepodmínil zajištěním bytové náhrady, avšak vzhledem k okolnostem případu jim stanovil delší – šestiměsíční – lhůtu k vyklizení bytu.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2002, č. j. 14 Co 262/02-115, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že uloženou vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním náhradního bytu; jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil a dále jej změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – poté, co Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 26 Cdo 538/2003-137, zrušil citovaný měnící rozsudek ze dne 5. září 2002, č. j. 14 Co 262/02-115, a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. prosince 2001, č. j. 18 C 44/2000-94, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a – při vázanosti právním názorem dovolacího soudu – pokládal za správný rovněž výrok o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, neboť, jak v této souvislosti uvedl, nelze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít výkon práva na vyklizení bytu za situace, kdy žalovaní (po uplynutí doby, na níž byla sjednána nájemní smlouva) předmětný byt užívají bez právního důvodu. Současně – opět při vázanosti právním názorem dovolacího soudu – dovodil, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze v tomto případě vázat s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, neboť tu nejsou takové okolnosti, s nimiž ustálená soudní praxe tuto možnost spojuje; ztotožnil se však se stanovenou delší lhůtou k vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkli, že při posuzování uplatněného nároku se nezabýval směrnicí pro nájem obecních bytů h. m. P. (dále opět jen „Zásady“). Podle žalovaných jsou Zásady v tomto ohledu jednoznačné a naprosto určité a vyplývá z nich, konkrétně z čl. I. bodu 3), že předmětný byt jim měl být pronajat na dobu neurčitou. Podle názoru žalovaných se odvolací soud nezabýval ani okolnostmi předcházejícími uzavření nájemní smlouvy, které potvrzují, že žalobce zneužil svého dominantního postavení pronajímatele obecních bytů, a které nasvědčují tomu, že jeho postup byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Byla-li nájemní smlouva v rozporu s citovanými ustanoveními Zásad uzavřena na dobu určitou, mají dovolatelé za to, že s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měla být žalobci zcela odepřena ochrana jeho práva, a nebylo-li tomu tak, pak s ohledem na jeho jednání v rozporu s dobrými mravy jim měla být alespoň přiznána bytová náhrada. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – žalovanými (§240 odst. 1 o.s.ř.), kteří jako osoby s právnickým vzděláním nemuseli splňovat podmínku povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž bylo žalobě na vyklizení bytu vyhověno).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním závěru, že žalobci nelze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít výkon práva na vyklizení bytu, užívají-li žalovaní (po uplynutí doby, na níž byla sjednána nájemní smlouva) předmětný byt bez právního důvodu; současně přijal odvolací soud právní závěr, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze vázat s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, neboť tu nejsou takové okolnosti, s nimiž ustálená soudní praxe tuto možnost spojuje. Žalovaní správnost uvedených právních závěrů v dovolání zpochybnili. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci uzavřena ohledně předmětného bytu písemná nájemní smlouva, že podle této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti let, že v době uzavření nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního zástupce u Městského státního zastupitelství v P., že ke dni 31. ledna 1995 ukončil žalovaný nájemní poměr k bytu v S., a že funkci státního zástupce přestal vykonávat na základě vlastního rozhodnutí asi před jedním rokem. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil – zejména s ohledem na skutkové zjištění o ukončení výkonu funkce státního zástupce u žalovaného – zajištěním bytové náhrady pro žalované (avšak potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla ke splnění vyklizovací povinnosti stanovena delší lhůta, vyklizení odložil, a to právě určením delší lhůty k vyklizení), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu