ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2954.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2954/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. P. a 2) P. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 214/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 64 Co 140/2004-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. 18 C 214/2003-19, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt I. kategorie o 3 pokojích, kuchyni a přísl. v 1. poschodí domu čp. 138A v P.-B., R. ul. č. 29“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 64 Co 140/2004-40, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že podle usnesení o schválení smíru ze dne 12. srpna 1986 ve věci sp. zn. 4 C 289/86 Obvodního soudu pro Prahu 6 je žalobce povinen vyklidit předmětný byt poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, že ve věci sp. zn. E 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6 byl proti němu zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu a že v této věci žalobce argumentoval tím, že žije ve společné domácnosti s těhotnou dcerou (žalovanou). Poté rovněž zjistil, že mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena písemná smlouva o dočasném užívání předmětného bytu žalovanými (dále jen „písemná smlouva“), že v písemné smlouvě byla upravena výše úhrad, jednoměsíční výpovědní lhůta a bylo v ní zdůrazněno oddělené hospodaření účastníků, že žalobce v souladu se smluvním ujednáním dne 25. února 2003 písemnou smlouvu vypověděl a že výpověď byla doručena oběma žalovaným. Dále vzal také za prokázáno, že žalovaní uzavřeli manželství dne 8. června 2001, že dne 21. června 2002 se z manželství narodilo dítě a že žalovaní jsou ve svízelné sociální situaci. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že žalobce není nájemcem bytu, avšak svědčí mu tzv. právo na bydlení v předmětném bytě ve smyslu §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“. Poté dovodil, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze soužití účastníků v bytě pokládat za společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák. Následně také dovodil, že byla-li písemná smlouva uzavřena žalobcem, který nebyl nájemcem bytu, a navíc bez písemného souhlasu pronajímatele, nelze ji pokládat za platnou podnájemní smlouvu; písemnou smlouvu však posoudil jako nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., jejímž obsahem byl závazek žalobce strpět užívání předmětného bytu žalovanými, a dovodil, že tento závazek zanikl podle §582 odst. 1 obč. zák. tím, že žalobce v souladu se smluvním ujednáním písemnou smlouvu vypověděl. Poté uzavřel, že po uplynutí výpovědní lhůty užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a protože neshledal, že by ze strany žalobce šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Mají za to, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Řeší totiž právní otázku týkající se výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, která podle názoru dovolatelů nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, resp. dovolací soud ji rozhodoval rozdílně; přitom otázku práva užívání předmětného bytu žalovanými, resp. jeho zániku, vyřešil odvolací soud podle dovolatelů v rozporu s hmotným právem. Při řešení posléze zmíněné otázky totiž „opomněl skutečnost, jež byla již před soudem prvního stupně nesporně zjištěna, totiž že předmětný byt užívala I. žalovaná jako dcera a členka společné domácnosti s žalobcem nepřetržitě od r. 1998“. Zdůraznili rovněž, že v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu vedeném pod sp. zn. E 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6 byl příslušný návrh zamítnut poté, co žalobce poukázal na to, že s ním v bytě bydlí těhotná dcera s manželem a že nabízený náhradní byt nesplňuje zákonem stanovené parametry náhradního bytu. Za této situace nemohlo být podle dovolatelů právo užívat byt založeno až písemnou smlouvou někdy z roku 2001 a nemohlo tak zaniknout ani výpovědí. Dále namítli, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zde poukázali na svou špatnou sociální situaci, uvedli, že jejich žádost o přidělení obecního bytu byla zamítnuto právě proto, že byt užívaný s žalobcem (tj. předmětný byt) je dostatečně velký, zmínili ústavní aspekty vlastnického práva a práva na bydlení a zdůraznili, že rodina a zejména nezletilé děti jsou pod zvláštní ochranou státu. Zastávají – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002 – názor, že pokud by v důsledku vyklizení bytu ztratili jakoukoli lidsky důstojnou možnost bydlení, stali by se „bezdomovci“ a nastaly by dokonce důvody pro nařízení ústavní výchovy u nezletilého dítěte, nelze dát přednost majetkovým právům žalobce. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, uvedl další skutkové okolnosti týkající se projednávané věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení otázky práva žalovaných užívat předmětný byt je tedy založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (zejména tvrzením, že předmětný byt užívala žalovaná jako dcera a členka společné domácnosti s žalobcem nepřetržitě od r. 1998), a na podkladě své verze skutkového stavu se domáhají jiného právního posouzení otázky práva užívat předmětný byt, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že žalobě na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (správnost uvedeného právního závěru se dovolatelům nepodařilo zpochybnit) lze vyhovět také proto, že ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní v dovolání správnost tohoto právního závěru napadli. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud, který vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1630/2002 je nepřípadný již proto, že v této věci šlo o vyklizení osob, jimž zaniklo vlastnické právo k vyklizované nemovitosti, zatímco v projednávané věci jde o vyklizení osob, které nikdy nevlastnily byt, o jehož vyklizení jde, a ani dům, v němž se předmětný byt nachází; závěry vyjádřené v citovaném rozhodnutí nelze proto na posuzovanou věc vztáhnout.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu