ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.303.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 303/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) P. Z. a b) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalované E. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 1342/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 20 Co 295/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č.j. 5 C 1342/2003-18, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům a) a b) dům č.p. 93 na stavební parcele č. 117 a parcelu č. 323/6 v obci T., katastrální území T., vedené u Katastrálního úřadu P. na LV 201 (dále jen „předmětné nemovitosti“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyhověl žalobě poté, co se žalovaná ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2003 vydaného dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k žalobě nevyjádřila; protože se jednalo o věc, ve které lze podle §99 o.s.ř. uzavřít a schválit smír, uplatnila se ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. právní fikce, že žalovaná nárok uznala, a proto bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. 20 Co 295/2004-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Neshledal důvodnou námitku žalované, že žaloba s výzvou k vyjádření podle §114b o.s.ř. měla být doručována její zástupkyni označené v žalobě, neboť ve spise nebyla založena plná moc, ani zachyceno její udělení do protokolu. Za důvodnou nepovažoval ani námitku žalované, že na výzvu reagovala včasným vyjádřením ze dne 24. 7. 2003, doručeným soudu prvního stupně dne 28. 7. 2003. Žalovaná svoje tvrzení dokládala dvěma listinami, jednak listem z knihy doručovaných podání její zástupkyně, z něhož bylo zjištěno, že dne 25. 7. 2003 byla na poštu podána zásilka adresovaná soudu prvního stupně, jednak dodejkou adresovanou uvedenému soudu s datem přijetí dne 28. 7. 2003, přičemž na dodejce bylo v kolonce předmět zásilky (v části, která se propisuje a zůstává adresátovi) strojopisem uvedeno pouze „F.“ a až v horní části (která se nepropisuje) bylo uvedeno rovněž strojopisem „P., F.“, a to údajně proto, že v jedné obálce byly dvě zásilky – omluva účastnice F. ve věci sp. zn. 7 C 1412/2001 a předmětné vyjádření žalované. Odvolací soud proto provedl šetření spisem zn. 7 C 1412/2001, dále spisem zn. 4 C 342/2003 (vzhledem k tomu, že na kopii vyjádření připojeného k odvolání byla uvedena nesprávná spisová značka neexistujícího spisu 5 C 342/2003, proto byl zkoumán spis nejblíže podobné spisové značky), a konečně spisem zn. Nc 1062/2003 (který se týká řízení, jehož byla žalovaná rovněž účastnicí). V žádném z uvedených spisů však předmětné vyjádření žalované nedohledal. Odvolací soud podotkl, že pokud by uvedená zásilka obsahovala vedle písemnosti účastnice F. i jiné listiny, byly by jistě podatelnou soudu na podacím razítku označeny jako přílohy, což se nestalo, a žalované se tak nepodařilo včasné podání vyjádření doložit. Proto soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, o jehož přípustnosti je „přesvědčena“ s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjádřila nesouhlas se závěrem tohoto soudu, že předložená dodejka neprokazuje včasné podání vyjádření k žalobě na vyklizení. Zdůraznila, že právě listy z knih doručovaných podání a dodejky jsou jedinými důkazy o odeslání a doručení listiny příslušnému soudu, přičemž nikde není stanoveno, jakým údajem je nezbytné příslušnou kolonku na dodejce vyplnit a zda vůbec, neboť údaje tam uvedené zpravidla slouží k identifikaci spisu klienta u advokáta. Podle žalované se v praxi vyskytují i případy, kdy je listina spolu s přílohami podávána přímo do podatelny a kopie této listiny je opatřena razítkem podatelny soudu, a přesto listina s přílohami (označenými jako „svazek“, který nelze identifikovat) v příslušném spise není. Nejinak je tomu někdy i v případech doručování prostřednictvím pošty, kdy doručovaná listina nakonec není do spisu vložena. Dovolatelka odkázala též na řízení, ve kterých k takové situaci došlo a soudy se spokojily s údaji uvedenými v poštovní knize a na dodejce, včetně doložení doručovaných listin v kopii, neboť tyto dokumenty potřebovaly pro další řízení. Známé jsou i případy opačné, kdy soud účastníka vyzval k doložení plné moci, uvedená výzva však v obálce nebyla vložena a poté u jednání byla objevena ve spise. Žalovaná tak vinou selhání lidského faktoru – pracovnice podatelny – fakticky přichází o bydlení, neboť právě z vyjádření k žalobě vyplývají skutečnosti, které ji opravňují k užívání předmětných nemovitostí. Proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná nenapadá právní závěry týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o.s.ř., nýbrž pouze brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, rozhodnému pro posouzení naplněnosti těchto podmínek.
Nedostatky ve skutkových zjištěních spočívající v tom, že soud nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a pominul tak rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Do rámce skutkových námitek spadá i kritika hodnocení provedeného dokazování.
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pro právní posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka (podle obsahu spisu) uplatňuje jako dovolací důvod to, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly v řízení (knihou doručovaných podání a dodejkou) prokázány, respektive polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto skutkovou vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu