ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.375.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 375/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města F. p. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. Ř., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 313/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2004, č. j. 42 Co 182/2004-42, takto:
I. Dovolání proti nákladovému výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2004, č. j. 42 Co 182/2004-42, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 16 C 313/2003-21, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu č. 40, I. kategorie, o velikosti 2+1, v 8. podlaží domu čp. 1379 ve Š. ve F. p. R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradní bytu (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. června 2004, č. j. 42 Co 182/2004-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu podmínil poskytnutím přístřeší; v dalším jej potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; dovodily, že v důsledku neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanou po dobu delší než tři měsíce (ke dni 31. července 2003 činil její dluh z tohoto titulu 111.755,25 Kč) je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně podmínil vyklizovací povinnost žalované z bytu zajištěním náhradního bytu (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Na základě skutkových zjištění, že žalovaná je nezaměstnaná, že v důsledku toho se dostala do těžké finanční a sociální situace, že její druh pobírá toliko částečný invalidní důchod a že je matkou nezletilých D. a M. Ř., kteří jsou umístěni v dětském domově a žalovaná hodlá podat návrh na zrušení jejich ústavní výchovy, totiž dovodil naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných; bydlí-li v předmětném bytě vedle žalované její druh a jejich nezletilý syn P. Ř., je podle soudu prvního stupně naplněn rovněž druhý předpoklad ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tj. že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl, že žalovaná je povinna byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší; pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního zřetele hodné. Podle názoru odvolacího soudu sociální poměry žalované nemohou být samy o sobě důvodem zvláštního zřetele hodným (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Nelze totiž ztratit ze zřetele, že v případě žalované nešlo o ojedinělé porušení povinností nájemce bytu, že naopak žalovaná tak činila soustavně řadu let již od roku 1998, že doposud dluží celou částku přesahující 100.000,- Kč; byla-li ústavní výchova nezletilých dětí nařízena již v roce 1995, měla žalovaná podle odvolacího soudu dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby si upravila své osobní poměry a mohla požádat o zrušení jejich ústavní výchovy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, a nákladovému výroku III., podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Má za to, že na naplněnost uvedeného předpokladu lze usoudit z toho, že její nezletilý syn, který navštěvuje první stupeň základní školy, trpí poruchami učení, vadou psaní a jsou u něj diagnostikovány disortografie a grafomotorické potíže, což – mimo další péči – vyžaduje pravidelné cvičení, hlasitou četbu a odlišné způsoby učení. Podle žalované za důvod zvláštního zřetele hodný lze pokládat i možnost návštěv dalších dvou synů umístěných v dětském domově. Přihlédnout měl soud rovněž k tomu, že postupnými splátkami se dluh snížil ze 110.000,- Kč na částku cca 80.000,- Kč. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud – v napadených částech – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Dne 16. března 2005 žalovaná doručila Nejvyššímu soudu České republiky fotokopii návrhu na zrušení ústavní výchovy nezletilých D. a M. Ř. podaného u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 22. února 2005.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Jde-li o napadený nákladový výrok (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), je zapotřebí zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadenému nákladovému výroku přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání proti výroku o bytové náhradě pro žalovanou dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Žalovaná se mýlí, má-li za to, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího usoudit z poměrů jejích nezletilých dětí. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, že v případě žalované nešlo o ojedinělé porušení povinností nájemce bytu, že naopak žalovaná tak činila soustavně řadu let již od roku 1998 a že z tohoto titulu dlužila žalobci ke dni 31. července 2003 částku 111.755,25 Kč, nýbrž i to, že byla-li ústavní výchova nezletilých dětí nařízena již v roce 1995, měla žalovaná dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby si upravila své osobní poměry a mohla (již dříve) požádat o zrušení jejich ústavní výchovy, jak správně v této souvislosti zdůraznil odvolací soud. V naznačených souvislostech nelze odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (město F. p. R.), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nemělo při takto vysokém dluhu na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu žádný praktický význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání proti napadenému nákladovému výroku III. podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Jelikož se žalované prostřednictvím užitého dovolacího důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud dovolání v tomto ohledu – opět bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná zčásti nebyla v dovolacím řízení úspěšná a v další části bylo její dovolání odmítnuto a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu