ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.439.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 439/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků k „bytu č. 24 sestávajícímu z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím ve čtvrtém podlaží domu čp. 2155 v N. a garáži v přízemí domu čp. 2155 v N. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „garáž“).
Zamítavé rozsudky Okresního soudu v Nymburce (soudu prvního stupně) ze dne 23. listopadu 1999, č. j. 5 C 1101/98-22, a ze dne 20. března 2002, č. j. 5 C 1101/98-78, byly k odvolání žalobkyně zrušeny usneseními Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 23 Co 514/2000-47, a ze dne 10. prosince 2002, č. j. 23 Co 454/2002-107, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 23. listopadu 1983 byl splacen členský podíl k předmětnému bytu a garáži, že již dne 15. prosince 1983 a následně dne 15. ledna 1985 uzavřel žalovaný s SBD v N. dohodu o odevzdání a převzetí bytu a garáže, že teprve dne 22. ledna 1985 bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a že dne 28. ledna 1985 oznámilo bytové družstvo žalovanému své rozhodnutí o přidělení bytu a garáže. Dále rovněž zjistil, že ve věci sp. zn. 5 C 885/97 Okresního soudu v Nymburce bylo manželství účastníků uzavřené dne 5. března 1966 pravomocně rozvedeno ke dni 29. září 1998, že žalovaný se odstěhoval do předmětného bytu ze společné domácnosti s žalobkyní již v srpnu 1983, že tehdy žalobkyně neměla do tohoto bytu přístup, že od této doby účastníci společně nehospodařili a intimně spolu nežili, že tento stav se nezměnil ani po roce 1985 a ani nikdy později a že k obnovení žádné z uvedených funkcí manželského soužití nedošlo ani v roce 1993, kdy se žalobkyně přestěhovala do předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů předně dovodily, že ke dni 28. ledna 1985 byly ve vztahu k předmětnému bytu naplněny předpoklady vzniku práva společného užívání bytu manžely ve smyslu §154 odst. 2 a §155 ve spojení s ustanovením §175 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“). Současně však dovodily, že právo společného užívání bytu manžely podle §175 odst. 2 obč. zák. před novelou přesto nevzniklo, neboť účastníci spolu ke dni 28. ledna 1985 trvale nežili (§175 odst. 3 obč. zák. před novelou). Jelikož tento stav se nezměnil ani do 1. ledna 1992, právo osobního užívání bytu vzniklé podle dřívějších předpisů pouze žalovanému se k tomuto dni transformovalo na právo nájmu bytu žalovaného ve smyslu §871 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Ohledně garáže odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že právo osobního užívání garáže podle §196 obč. zák. před novelou nevzniklo, neboť představenstvem bytového družstva nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení garáže (ve smyslu §196 odst. 1 obč. zák. před novelou). Poté uzavřely, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely (a ani právo společného nájmu garáže), a proto nelze rozhodnout o jeho zrušení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla v něm, že napadené rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že závěr, že účastníci spolu trvale nežili, je „založen pouze na obsahu rozvodového spisu, aniž bere na vědomí jeho specifičnost danou skutečností účelových tvrzení a subjektivním popisem událostí účastníky … svůj vliv má i určité zkratkovité vyjadřování a především zájem účastníka nebo účastníků dosáhnout rozvodu, čemuž podřizují pak i své výpovědi, které často neodpovídají skutečnosti …“. Podle žalobkyně žalovaný ve skutečnosti neodešel z původního bytu účastníků v srpnu 1983 a naopak v něm zůstal i nadále bydlet a do předmětného bytu, k němuž byl členský podíl splacen ke dni 14. srpna 1981, se pak účastníci přestěhovali společně v září 1984, a to poté, co družstvo odstranilo závadu na střešní krytině domu; v roce 1993 došlo pouze k přestěhování zbývajících věcí od dcery za vydatné pomoci žalovaného. Soudům rovněž vytkla, že vyšly z nesprávné protokolace v dovolání konkretizované pasáže její účastnické výpovědi v rozvodovém řízení, a současně uvedla, jak tato pasáž měla být správně zaprotokolována. V této souvislosti dodala, že uvedené nesprávné protokolaci v řízení o rozvod manželství se nebránila, neboť vyhovovala jejímu úmyslu se rozvést, a neuvědomila si, jakou úlohu bude jednou hrát tato její výpověď ve sporu o byt. Na nesprávnost zjištěného skutkového stavu lze podle žalobkyně usuzovat i z toho, že oba účastníci převedli svůj původní byt na dceru. Z toho podle názoru žalobkyně plyne, že k zániku společné domácnosti účastníků v srpnu 1983 a ani nikdy poté nedošlo. Zde poukázala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zániku společné domácnosti mezi manžely. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že opírá-li žalobkyně přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze dovolací důvod nesprávního právního posouzení věci. Dále uvedl, že žalobkyně sice v dovolání poukázala na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, avšak ve skutečnosti je její dovolání pouhou polemikou se skutkovými zjištěními, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť soud prvního stupně svým třetím rozsudkem nerozhodl jinak než v předcházejících dvou rozsudcích; ve všech případech šlo o rozsudky zamítavé.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, jak správně namítl žalovaný. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které soudy učinily při posouzení věci podle §175 odst. 2 a 3 obč. zák. před novelou a podle §871 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu