ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.467.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 467/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 21.511,70 Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 261/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1845/2003-92, ve spojení s usnesením ze dne 7. ledna 2003 (správně 2004), č. j. 5 Co 3023/2003-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1845/2003-92, ve spojení s usnesením ze dne 7. ledna 2003 (správně 2004), č. j. 5 Co 3023/2003-102, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. května 2003, č. j. 6 C 261/2002-72, ve spojení s usnesením ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 6 C 261/2002-97, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. května 2003, č. j. 6 C 261/2002-72, ve spojení s usnesením ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 6 C 261/2002-97, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 21.511,70 Kč. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1845/2003-92, ve spojení s usnesením ze dne 7. ledna 2003 (správně 2004), č. j. 5 Co 3023/2003-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 7. listopadu 1971 uzavřela žalobkyně manželství s Ing. Z. H., že rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 15. prosince 1985 byl jejímu manželovi s odkazem na ustanovení §26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, přidělen byt č. 71 o velikosti 3+1 v domě čp. 87 ve S. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že dne 16. prosince 1985 byla ohledně předmětného bytu uzavřena dohoda o užívání bytu, že šlo o byt v novostavbě, jehož prvním uživatelem byl právě manžel žalobkyně, že dne 6. června 2000 byla mezi žalobkyní a jejím manželem uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností souvisejících s bydlením pro dobu po rozvodu manželství (dále jen „dohoda ze dne 6. června 2000“), že v dohodě ze dne 6. června 2000 bylo mimo jiné ujednáno, že „výlučnou nájemkyní a uživatelkou předmětného bytu“ se stává žalobkyně a Ing. H. „se vzdává všech nájemních práv k předmětnému bytu“ a že manželství žalobkyně bylo ke dni 29. července 2000 pravomocně rozvedeno. Dále také zjistily, že dne 22. srpna 2000 podala žalobkyně u Městského úřadu ve S. žádost o uzavření nájemní smlouvy na předmětný byt, že dne 5. října 2000 uzavřela se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 5. října 2000“), že v nájemní smlouvě ze dne 5. října 2000 bylo sjednáno smluvní nájemné ve výši dvojnásobku původně hrazeného nájemného, že dne 22. dubna 2002 uzavřeli účastníci dodatek k nájemní smlouvě (dále jen „dodatek ze dne 22. dubna 2002“), že v dodatku ze dne 22. dubna 2002 bylo oproti původnímu nájemnému v částce 2.389,- Kč sjednáno nájemné pouze v částce 1.316,- Kč a že za dobu od 1. listopadu 2000 do 31. května 2002 zaplatila žalobkyně nad rámec nájemného v částce 1.316,- Kč měsíčně částku 21.511,70 Kč, jejíhož zaplacení se po žalovaném domáhá. Nakonec zjistily, že před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 5. října 2000 byla žalobkyně poučena ve smyslu §713 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), o možnosti bydlet v předmětném bytě bez nájemní smlouvy až do zajištění náhradního bytu, který však žalovaný nemá k dispozici, a že žalobkyně i přes to uzavření nájemní smlouvy požadovala, a to i s nájemným ve výši dvojnásobku maximálního měsíčního nájemného. Na tomto skutkovém základě soudy především dovodily, že předmětný byt byl bytem, který měl přechodně charakter služebního bytu (§8 ve spojení s ustanovením §7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník). Dále také dovodily, že regulace nájemného podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, se ve smyslu §2 odst. 2 písm. b/ věty za středníkem citované vyhlášky vztahovala i na tento byt („na případ přechodně služebního bytu, jehož nájemcem se stává další osoba“, jak to vyjádřil odvolací soud) a že za této situace je ujednání o vyšším nájemném neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., jak dovodil odvolací soud. Proto žalobě – s odkazem na ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. e/ (správně zřejmě písm. c/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru o neplatnosti ujednání o výši nájemného v nájemní smlouvě ze dne 5. října 2000. V této souvislosti uvedl, že byla-li nájemní smlouva ze dne 5. října 2000 uzavřena s žalobkyní (novou nájemkyní), která nebyla vojákem z povolání a ani příslušníkem ozbrojených složek, pozbyl předmětný byt mající dosud přechodně charakter služebního bytu tento charakter; proto zde regulace nájemného neplatí (§2 odst. 2 písm. b/ věta před středníkem vyhl. č. 176/1993 Sb.) a ve vztahu k nájemnému se tudíž neuplatní ustanovení §2 odst. 2 písm. b/ věty za středníkem vyhlášky č. 176/1993 Sb. Dále rovněž namítl, že ujednání o výši nájemného v nájemní smlouvě ze dne 5. října 2000 nemůže být neplatné pro rozpor s dobrými mravy také proto, že žalobkyně se rozhodla uzavřít nájemní smlouvu ze dne 5. října 2000 na vlastní žádost, po delší úvaze a přes poučení, kterého se jí dostalo s odkazem na ustanovení §713 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu (ve znění usnesení), nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně (ve znění usnesení), a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že regulace nájemného se ve smyslu §2 odst. 2 písm. b/ věty za středníkem vyhlášky č. 176/1993 Sb. vztahovala i na tento byt jako byt, který má přechodně charakter služebního bytu, jehož novým nájemcem se stala jiná osoba (žalobkyně), a že za této situace je ujednání o vyšším nájemném neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky neplatnosti ujednání o (vyšším než regulovaném) nájemném v nájemní smlouvě ze dne 5. října 2000. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Ve smyslu §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva obsahovat vedle dalších náležitostí rovněž způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní předpis (§696 odst. 1 obč. zák.). Takovým zvláštním právním předpisem byla v době, kterou je zapotřebí sledovat, tj. v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 5. října 2000, vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vyhl. č. 176/1993 Sb.“ (tato vyhláška byla zrušena až ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.).
Podle §1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. tato vyhláška stanoví způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Podle §2 odst. 2 písm. b/ vyhl. č. 176/1993 Sb. regulace nájemného podle této vyhlášky neplatí pro byty, o nichž se sjednává nájemní smlouva s novým nájemcem; kromě případů zákonného přechodu nájmu, výměny bytu, bytové náhrady a služebních bytů vojáků z povolání.
Právní závěr, že předmětný byt měl (ke dni 5. března 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 102/1992 Sb.) přechodně charakter služebního bytu, nebyl dovoláním napaden; proto z něj dovolací soud vychází.
Podle §8 zákona č. 102/1992 Sb. jsou byty, které mají přechodně charakter služebních bytů, jednotlivé byty v domech ve vlastnictví obce nebo státu, které získaly subjekty zde vyjmenované ze státní bytové výstavby pro ubytování vojáků z povolání a příslušníků ozbrojených složek uvedených v §7 odst. 1 písm. c/ uvedeného zákona, jestliže jsou jimi užívány ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona; tyto byty pozbudou své povahy, jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže nájemcem se stala i jiná osoba. Stala-li se proto nájemkyní bytu jiná osoba (v projednávané věci žalobkyně), pozbyl byt, který měl přechodně charakter služebního bytu, svou povahu, jak správně namítl dovolatel. Pak se na něj ovšem nevztahovala regulace nájemného vyplývající jinak pro služební byty vojáků z povolání (tedy i byty vojáků z povolání, které měly přechodně charakter služebních bytů) z ustanovení §2 odst. 2 písm. b/ věty za středníkem vyhl. č. 176/1993 Sb. Lze proto vycházet z ustanovení §2 odst. 2 písm. b/ věty před středníkem citované vyhlášky a tudíž dovodit, že regulace nájemného neplatí, byla-li, jako v daném případě, sjednána nájemní smlouva s novým nájemcem (žalobkyní).
Dovodil-li proto odvolací soud, že regulace nájemného se ve smyslu §2 odst. 2 písm. b/ věty za středníkem vyhlášky č. 176/1993 Sb. vztahovala i na tento byt („na případ přechodně služebního bytu, jehož nájemcem se stává další osoba“) a že za této situace je ujednání o vyšším nájemném neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soudy ovšem nepřehlédnou, že podle ustálené soudní praxe vojenské byty uvedené v §68 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. měly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., že se zřetelem k ustanovení §182 obč. zák. před novelou (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 1991) nemohlo u takového bytu vzniknout právo společného užívání bytu manžely podle §175 a násl. obč. zák. před novelou, že rozhodnutím o přidělení bytu (vydaným podle §26 zákona č. 41/1964 Sb.) a následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. před novelou) vzniklo právo osobního užívání bytu pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno, že ke dni 1. ledna 1992 se právo osobního užívání bytu transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb.), nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely, neboť pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Současně přihlédnou i k dalšímu názoru vyplývajícímu z ustálené judikatury, že nájemní smlouvu ohledně konkrétního bytu lze platně uzavřít pouze za předpokladu, že jde o byt právně volný, jinými slovy, že jde o byt, k němuž netrvá (byl ke dni uzavření nájemní smlouvy řádně ukončen – §710 odst. 1 obč. zák.) platný nájemný vztah jiného nájemce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu