ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.499.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 499/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Národohospodářské Vyšší odborné školy, Vyšší zdravotnické školy, Střední odborné školy a Středního odborného učiliště B., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 208/91, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2004, č. j. 44 Co 66/2002-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudky ze dne 28. května 1992, č. j. 4 C 208/91-15, ze dne 20. září 1994, č. j. 4 C 208/91-46, a ze dne 22. května 1997, č. j. 4 C 208/91-60, vyhověl žalobě na vyklizení bytu podané proti žalovanému.
Citované (vyhovující) rozsudky soudu prvního stupně byly k odvolání žalovaného zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 17. února 1993, č. j. 15 Co 269/92-30, ze dne 24. února 1997, č. j. 15 Co 92/95-54, a ze dne 17. června 1998, č. j. 12 Co 686/97-88, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujících usneseních bylo soudu prvního stupně mimo jiné opakovaně ukládáno, aby se zabýval posouzením, zda žalovanému vzniklo podle dříve platných právních předpisů právo osobního užívání bytu později transformované na právo nájmu bytu.
Pro úplnost zbývá dodat, že k odvolání žalobkyně bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 22. června 2001, č. j. 4 C 208/91-105, zrušeno rovněž zastavovací usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 4 C 208/91-105, a i v tomto případě byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 4 C 208/91-122, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „podnikový byt, který se nachází v budově Národohospodářské Vyšší odborné školy, Vyšší zdravotnické školy, Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v B., nacházející se ve II. poschodí této budovy a sestávající se z kuchyně, 4 pokojů, předsíně, komory, spíže, koupelny, záchodu, balkonu a sklepa“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 21. června 2004, č. j. 44 Co 66/2002-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vyklidit „byt nacházející se v 2. poschodí domu v B., sestávající z 4 pokojů – kuchyně, předsíně, komory, spíže, koupelny, záchodu, balkonu a sklepa“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný byl přijat do stavu učitelského zemědělských škol v brněnském kraji s účinností od 1. srpna 1959, že předmětný byt užívá nejpozději od roku 1959, že dne 2. ledna 1969 byl s ním sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že v zápisu bylo uvedeno, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla sjednána na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Okresním národním výborem v B. dne 21. května 1955 a že rozhodnutí o přidělení bytu nebylo předloženo. Poté rovněž zjistily, že na základě schválené dohody o převodu členských práv a povinností z roku 1985 uzavřené mezi žalovaným a jeho dcerou je dcera žalovaného uživatelkou (nájemkyní) družstevního bytu, že žalovanému byla povolena rekonstrukce jeho rodinného domu v obci K., že k žádosti stavebníka (žalovaného) byla uvedená stavba rozhodnutím ze dne 24. února 1993 kolaudována jako rekreační chalupa a že pro tyto účely bylo povoleno její užívání. Na tomto skutkovém základě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověly. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud – s odkazem na R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – podmínil vyklizovací povinnost žalovaného z bytu zajištěním náhradního bytu za použití ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Vzal přitom v úvahu zejména to, že žalovaný v bytě dlouhodobě bydlí v představě, že mu svědčí platný titul k bydlení a přitom nedostatek takového titulu sám nezpůsobil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla, že při rozhodování o bytové náhradě nepřihlédl k tomu, že žalovaný je vlastníkem „celoročně obyvatelného rekreačního domu v K.“ a že krátce po podání žaloby v roce 1991 účelově převedlna svou dceru členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu v B. Navíc má za to, že nejpozději od podání žaloby v roce 1991 muselo být žalovanému zřejmé, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, čemuž podle žalobkyně nasvědčuje také to, že se zbavil obou zmíněných možností jak uspokojit svou bytovou potřebu. Za této situace je žalobkyně přesvědčena, že závěr odvolacího soudu o bytové náhradě jde proti smyslu rozhodnutí uveřejněného pod R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, omezuje její vlastnické právo a podkopává právní jistotu účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizoval s dovolacími námitkami žalobkyně a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nedůvodné.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení bytu už proto, že tento výrok nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda při zjištěném skutkovém stavu věci bylo na místě vázat vyklizení žalovaného z bytu (užívaného bez právního důvodu) za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (výjimečně) na zajištění bytové náhrady (ve formě náhradního bytu).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. K obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout); v citovaném rozsudku však také dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, tj. v rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Lze připomenout, že v citovaném rozhodnutí šlo o situaci, kdy ve prospěch žalované nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a žalovaná v bytě dlouhodobě bydlela v přesvědčení, že jí svědčí platný titul k bydlení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. 1. 1992, dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních vztazích dříve plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného. Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady (i náhradního bytu), a to zejména v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.
V projednávané věci bylo z provedených důkazů mimo jiné zjištěno, že žalovaný byl přijat do stavu učitelského zemědělských škol v brněnském kraji s účinností od 1. srpna 1959, že předmětný byt užívá nejpozději od roku 1959, že dne 2. ledna 1969 byl s ním sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že v zápisu je uvedeno, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla sjednána na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Okresním národním výborem v B. dne 21. května 1955, že rozhodnutí o přidělení bytu nebylo předloženo, že na základě schválené dohody o převodu členských práv a povinností z roku 1985 uzavřené mezi žalovaným a jeho dcerou je dcera žalovaného uživatelkou (nájemkyní) družstevního bytu, že žalovanému byla povolena rekonstrukce jeho rodinného domu v obci K., že k žádosti stavebníka (žalovaného) byla uvedená stavba rozhodnutím ze dne 24. února 1993 kolaudována jako rekreační chalupa a že pro tyto účely bylo povoleno její užívání. Z takto zjištěného skutkového stavu věci vyplývá, že při rozhodování o bytové náhradě vycházel odvolací soud mimo jiné rovněž z okolností týkajících se nemovitosti v K. a také z dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi žalovaným a jeho dcerou v roce 1985 (nikoli v roce 1991, jak tvrdí žalobkyně), tyto okolnosti zohlednil a také se s nimi vypořádal. Žalobkyně se mýlí, má-li za to, že nejpozději od podání žaloby v roce 1991 muselo být žalovanému zřejmé, že předmětný byt užívá bez právního důvodu. Nelze totiž přehlédnout, že v zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 2. ledna 1969 je odkaz na rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 21. května 1955; žalovaný se proto důvodně mohl domnívat, že má k užívání bytu platný titul. V tomto přesvědčení jej mohlo utvrzovat i to, že po celou dobu dlouhotrvajícího řízení řešily soudy otázku, zda mu vzniklo podle dříve platných právních předpisů právo osobního užívání bytu později transformované na právo nájmu bytu, jak vyplývá z odůvodnění všech v řízení vydaných rozhodnutí a nakonec také z odůvodnění napadeného rozsudku. Jestliže na základě výše zmíněného skutkového stavu odvolací soud vázal vyklizovací povinnost žalovaného z bytu na zajištění náhradního bytu, lze jeho rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě pokládat za správné a neodchylující se od ustálené soudní praxe.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu