ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.507.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 507/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené obecnou zmocněnkyní Mgr. A. P., proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 186/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 58 Co 327/2003-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 12 C 186/2001-29, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 134, I. kategorie, o velikosti 2+1, v 6. patře domu čp. 905, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. září 2002, č. j. 14 Co 296/02-46, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. března 2003, č. j. 12 C 186/2001-78, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 58 Co 327/2003-91, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce Ing. M. F., že déle jak tři roky s ním v bytě žila rovněž žalovaná a že Ing. F. dne 1. října 1999 zemřel. Poté rovněž zjistily, že žalovaná svůj původní byt 1+1 v Táboře vyměnila za družstevní garsoniéru v Praze 10, že v důsledku toho se dne 6. července 1977 stala členkou bytového družstva a bydlela v družstevním bytě č. 14 v domě čp. 1355 v P. (dále jen „družstevní byt“) jako jeho nájemkyně, že v družstevním bytě byla hlášena k trvalému pobytu od 26. ledna 1978 do 29. září 1999 a fakticky v něm bydlela od roku 1978 do roku 1993, že matka žalované původně bydlela u své sestry v T. a od ledna 1985 bydlela s žalovanou v družstevním bytě, že od roku 1993 do 5. února 1999 zde bydlela pouze matka žalované, že žalovaná o ni v té době pečovala a do družstevního bytu za ní docházela, že od 5. února 1999 pobývala matka žalované z důvodu nepříznivého zdravotního stavu v léčebném zařízení, v němž dne 17. srpna 2002 zemřela. Dále vzaly za zjištěno, že v roce 1999 se žalovaná provdala za O. S., že O. S. se v roce 1995 vzdal za odstupné svého bytu 3+1 v P. a že nyní užívá k bydlení na této adrese jednu místnost. Nakonec též zjistily, že v září 2002 se do družstevního bytu nastěhovala vnučka zemřelého Ing. F. K. Z., že žalovaná uzavřela s K. Z. ohledně družstevního bytu dohodu o převodu členských práv a povinností a že K. Z. bydlí v družstevním bytě se svým přítelem. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí Ing. F. (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že byla-li žalovaná v době úmrtí Ing. F. nájemkyní družstevního bytu, v němž objektivně mohla bydlet (její subjektivní pocity jsou podle odvolacího soudu nerozhodné), nebyl naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu, tj. jeden z předpokladů normovaných citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu. Protože žalovaná za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl. V otázce bytové náhrady pro žalovanou odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, kdy lze mimořádně omezit výkon vlastnického práva žalobce tím, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu bude za použití §3 odst. 1 obč. zák. podmíněna zajištěním bytové náhrady, a pokračoval, že zbavila-li se žalovaná bez vážného důvodu možnosti bydlet v družstevním bytě (tím, že jej převedla na vnučku Ing. F. K. Z.), nelze tuto skutečnost vyhodnotit v její prospěch a přisoudit jí bytovou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 (správně zřejmě §237) odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Namítla v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávný pokládá především právní závěr, že není naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák., a dále také právní závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k požadované bytové náhradě. Zdůraznila, že podle ustálené judikatury pojem „mít vlastní byt“ (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.) „znamená disponovat takovým titulem bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit bytovou potřebu“. Zde uvedla, že v době úmrtí Ing. F. jí v užívání družstevního bytu (bytu, jehož nájemkyní v té době byla) bránila „objektivní, nikoliv subjektivní, překážka, a to skutečnost, že (družstevní) byt byl již po léta užíván starou vážně nemocnou matkou …“, která měla v souladu s ustálenou judikaturou ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vážný důvod pro neužívání bytu v podobě dlouhodobého ústavního léčení. Případné obsazení družstevního bytu žalovanou by při jeho velikosti znamenalo zamezení možnosti návratu její matky. Ve vztahu k bytové náhradě měl podle žalované soud – vzhledem k okolnostem zvláštního zřetele hodným – analogicky použít ustanovení §712 odst. 3 a 5 obč. zák., ale též především ustanovení §713 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, současně vyvracela dovolací námitky žalované a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku o věci samé) v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad „neexistence vlastního bytu“ nebyl v daném případě naplněn proto, že v době úmrtí Ing. F. byla žalovaná nájemkyní družstevního bytu, v němž objektivně mohla bydlet (její subjektivní pocity jsou podle odvolacího soudu nerozhodné), a dále rovněž na závěru, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady. Žalovaná správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadla. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, dovodil, že smrtí uživatele bytu (nejde-li o případ uvedený v ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991 /dále jen „obč. zák. před novelou“/ a nyní §707 odst. 1 obč. zák.) zaniká právo osobního užívání bytu jenom tehdy, když nepřechází na jiné osoby (vyjmenované v §179 odst. 1 obč. zák. před novelou a nyní v §706 odst. 1/ obč. zák.); ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. před novelou a nyní §706 odst. 1/ obč. zák. v tomto směru rozlišuje dvě kategorie osob. Do první řadí tam taxativně vyjmenované osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 351/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na něž užívací právo přechází, jestliže s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Soudní praxe doposud od tohoto závěru odklon nezaznamenala, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněného v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, podle něhož přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zákoníku je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. V rozhodnutí ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout.
Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu, a která musí být na straně těchto osob splněna, je, že nemají vlastní byt. Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele (v daném případě obec – její městskou část, která jako pronajímatelka bytu má specifické postavení při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci – městské části) omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil rovněž v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přihlásil již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a také v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
V rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepodmínil-li odvolací soud vyklizovací povinnost žalované zajištěním bytové náhrady, bylo – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci – o otázce bytové náhrady rozhodnuto.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně postupovat podle §3 odst. 1 obč. zák.; žalovaná se proto mylně domnívá, že lze v tomto ohledu analogicky použít ustanovení §712 odst. 3 a 5 obč. zák., resp. především ustanovení §713 obč. zák.
Při posuzování otázky naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu u žalované a otázky vázanosti vyklizovací povinnosti žalované na bytovou náhradu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné ze skutkových zjištění, že žalovaná svůj původní byt 1+1 v T. vyměnila za družstevní byt, že v důsledku toho se dne 6. července 1977 stala členkou bytového družstva a bydlela v družstevním bytě jako jeho nájemkyně, že v družstevním bytě byla hlášena k trvalému pobytu od 26. ledna 1978 do 29. září 1999 a fakticky v něm bydlela od roku 1978 do roku 1993, že matka žalované původně bydlela u své sestry v T. a od ledna 1985 bydlela s žalovanou v družstevním bytě, že od roku 1993 do 5. února 1999 zde bydlela pouze matka žalované, že žalovaná v té době o ni pečovala a do družstevního bytu za ní docházela, že od 5. února 1999 pobývala matka žalované z důvodu nepříznivého zdravotního stavu v léčebném zařízení, v němž dne 17. srpna 2002 zemřela, že v září 2002 se do družstevního bytu nastěhovala vnučka zemřelého Ing. F. K. Z., že žalovaná uzavřela s K. Z. ohledně družstevního bytu dohodu o převodu členských práv a povinností a že K. Z. bydlí v družstevním bytě se svým přítelem. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad „neexistence vlastního bytu“, a uzavřel, že na žalovanou smrtí nájemce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil ani v tom, že vyklizovací povinnost žalované z bytu (užívaného bez právního důvodu) nepodmínil zajištěním bytové náhrady. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v těchto ohledech výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu