ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.530.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 530/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. Š. a 2) J. Š., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 177/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2004, č. j. 13 Co 303/2003-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2003, č. j. 6 C 177/2002-35, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 6, 2. kategorie v domě čp. 925 Z. p. S., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2004, č. j. 13 Co 303/2003-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že v důsledku neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanými za dobu delší než tři měsíce (ke dni podání žaloby, tj. k 23. říjnu 2002, dlužili část nájemného za měsíc listopad 2001 a dále nájemné za prosinec 2001 a za leden, únor a květen 2002 v celkové částce 5.184,- Kč a i v předchozí době měli s placením nájemného problémy) je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně podmínil vyklizovací povinnost žalovaných z bytu zajištěním náhradního bytu (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Na základě skutkových zjištění, že žalovaní v bytě bydlí se dvěma nezletilými dětmi a že „vždy, když byli žalobcem upomenuti, že dluží nájemné, dluh doplatili“, přičemž „dluh na nájemném nikdy nedosahoval vysoké částky“, dovodil, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že pro postup podle citovaného ustanovení je naplněn rovněž předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší. Pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního zřetele hodné. Zde dovodil, že skutečnost, že nájemci (žalovaní) mají dvě nezletilé děti, tímto důvodem zvláštního zřetele hodným není, a pokračoval, že jiné takové důvody žalovaní ani netvrdili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zrekapitulovali rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedli, že podle právního názoru odvolacího soudu lze v daném případě přiznat vyšší formu bytové náhrady pouze při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, za něž nelze pokládat to, že nájemci mají dvě nezletilé děti, a namítli, že s tímto názorem se neztotožňují; mají – na rozdíl od odvolacího soudu – za to, že předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) je naplněn. V této souvislosti uvedli, že „dluh nikdy nečinil vyšší částku než 8.000,- Kč, po výzvě vždy nájem zaplatili“, že nájemné nehradili z objektivních důvodů, a to proto, že „neměli peníze“, že „žalovaná je již 7 let bez pracovního poměru … rodinu tak zajišťoval pouze 2. žalovaný ze svého příjmu … navíc mají dvě nezletilé děti“ (ve věku 14 a 17 let), které se teprve připravují na budoucí povolání a nejsou proto způsobilé opatřit si vhodné bydlení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení žalovaných ze dne 23. května 2005, podle něhož jejich dovolání směřuje nejen proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, ale i proti výroku týkajícímu se přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k výroku týkajícímu se přivolení k výpovědi z nájmu bytu není uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nijak obsahově konkretizován (pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení /srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/); veškeré dovolací námitky totiž žalovaní směřují pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě, proti němuž je ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úplnost lze připomenout, že od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Nebyly-li další výroky rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti napadeny, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat jejich věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Podle názoru dovolacího soudu nelze ve prospěch žalovaných jako důvod zvláštního zřetele hodný vyhodnotit samotnou existenci dřívějšího dluhu na nájemném (podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění měli dluh na nájemném již v předchozí době) jen proto, že „dluh nikdy nečinil vyšší částku než 8.000,- Kč, po výzvě vždy nájem zaplatili“. Vznikal-li dluh na nájemném opakovaně, nelze – a to i vzhledem k zájmům pronajímatele – jako důvod zvláštního zřetele hodný vyhodnotit okolnost, že nájemné nehradili z objektivních důvodů, a to proto, že „neměli peníze“, že „žalovaná je již 7 let bez pracovního poměru … rodinu tak zajišťoval pouze 2. žalovaný ze svého příjmu“. Navíc se žalovaní mýlí, mají-li za to, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího usoudit (pouze) z jejich sociální situace. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (město Stříbro), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nemělo – zejména za situace, kdy dluh na nájemném vznikal opakovaně – žádný praktický význam. Jako důvod zvláštního zřetele hodný nelze posuzovat ani to, že „navíc mají (žalovaní) dvě nezletilé děti“; tato skutečnost totiž naplňuje předpoklad „rodiny s nezletilými dětmi“, a proto nemůže (současně) naplňovat také předpoklad „důvodů zvláštního zřetele hodných“. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu