ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.533.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 533/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce A. F., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátkou, o určení nájemce bytu a o vzájemném návrhu žalované na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 76/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2003, č. j. 20 Co 53/2003-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 21 C 76/2001-63, ve znění usnesení ze dne 3. května 2002, č. j. 21 C 76/2001-69, zamítl žalobu, že žalobce je nájemcem „bytu 1+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, ve 3. nadzemním podlaží v domě čp. 670, Jakubská ulice č. 14, P., k. ú. S. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobci povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalované předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. března 2003, č. j. 20 Co 53/2003-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku tak, že výše náhrady nákladů žalované činí 9.125,- Kč, a jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je obec h. m. P., že hospodaření s předmětným domem bylo na základě Statutu h. m. P. svěřeno žalované, že babička žalobce M. J. bydlela původně v bytě v P. (dále jen „byt Z.“) jako jeho nájemkyně, že žalobce neprokázal, že by s ní v tomto bytě (a také v předmětném bytě) bydlel, že již na podzim 1998 byla babička žalobce umístěna do léčebny v P., okres B., že v roce 1999 vyměnila byt Z. za předmětný byt, že dne 5. února 1999 uzavřela s žalovanou ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu, že předchozí nájemce provedl v bytě nepovolené stavební úpravy za účelem vybudování koupelny s WC a že v době výměny bytů nebyly stavební práce v předmětném bytě dokončeny a přední místnost byla rozestavěná. Dále zjistily, že do předmětného bytu se babička žalobce nenastěhovala a začal v něm bydlet žalobce, že nájemci dalších bytů v předmětném domě si stěžovali na chování žalobce a že v současné době pobývá žalobce u své matky a v předmětném bytě bydlí starší manželé. Nakonec zjistily, že babička žalobce byla z léčebného zařízení opakovaně propuštěna do domácího ošetřování, že v těchto případech pobývala v bytě matky žalobce, která se o ni starala, že naposledy se tak stalo v době od vánoc 1999 do ledna 2000, že matku žalobce také uváděla jako kontaktní osobu a že 12. června 2000 v léčebně v P. zemřela. Na tomto skutkovém základě soudy dovodily, že žalobce nemůže být nájemcem předmětného bytu proto, že na něj – v důsledku nenaplnění předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti – nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí M. J. (dále jen „obč. zák.“); proto zamítly žalobu na určení, že žalobce je nájemcem předmětného bytu. Protože za této situace užívá žalobce předmětný byt bez právního důvodu, vzájemnému návrhu žalované na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověly, avšak vyklizovací povinnost žalobce nepodmínily zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupený advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným advokátem. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Za otázku zásadního právního významu pokládal otázku, zda v důsledku pouhé výměny bytu „zanikl“ přechod nájmu, k němuž evidentně došlo ve vztahu k bytu Z. V dovolání především uvedl, že vedl se svou babičkou společnou domácnost v bytě Z. Současně také namítl, že mu nemůže být přičítána k tíži okolnost, že babička se do předmětného bytu z hygienických důvodů nemohla nastěhovat, a pokračoval, že by bylo proti logice věci, „kdyby skutečnost, že doposud užívaný byt byl pro dvě osoby příliš malý a do nového bytu se dočasně pro existující překážku (hygienické poměry) nájemce nemohl dočasně nastěhovat, měla pro příslušníka jeho domácnosti natolik negativní dopad, jakým je ztráta práva na přechod nájmu k novému bytu“. Poté rovněž uvedl, že s babičkou vedl společnou domácnost „i nadále po výměně bytu a fakt, že šlo o jiný konkrétní byt, nehraje v posuzovaném případě žádnou roli. Pojem společná domácnost totiž nekoresponduje s konkrétní bytovou jednotkou“. Podle dovolatele bylo tedy nade vší pochybnost prokázáno, že v bytě se svou babičkou bydlel a toto bylo doloženo mimo jiné také policejními záznamy. Je-li, jako v projednávané věci, otázka přechodu práva nájmu bytu sporná, měl soud podle názoru dovolatele zvažovat také poskytnutí přiměřené bytové náhrady. Zde odkázal na R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je tedy založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (v podstatě tvrzením, že s babičkou bydlel /a sdílel s ní společnou domácnost/ jak v bytě Z., tak také v předmětném bytě), a na podkladě své verze skutkového stavu se domáhá jiného právního posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Bývalý Nejvyšší soud České republiky také dovodil, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepodmínil-li odvolací soud vyklizovací povinnost žalobce zajištěním bytové náhrady, bylo – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci – o otázce bytové náhrady rozhodnuto. Žalobce v dovolání namítl, že byla-li otázka přechodu práva nájmu bytu sporná, měl soud – vzhledem k R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zvažovat poskytnutí přiměřené bytové náhrady, jinak řečeno měl s ohledem na výjimečnost posuzované věci za použití §3 odst. 1 obč. zák. podmínit vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu zajištěním bytové náhrady. Z pohledu napadeného rozsudku by proto otázka bytové náhrady mohla být otázkou zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, uložil-li žalobci v konečném důsledku byt vyklidit ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že žalobce neprokázal, že by se svou babičkou v bytě Z. (a také v předmětném bytě) bydlel, že zhruba dva roky před svou smrtí byla babička žalobce v trvalém nemocničním ošetření, že v tu dobu pobývala mimo nemocniční zařízení pouze krátkodobě, a to vždy v bytě u matky žalobce, která se o ni v těchto případech starala. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu věci (jehož správnost – jak již bylo vyloženo – nelze v daném případě podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepodmínil vyklizovací povinnost žalovaného zajištěním bytové náhrady, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu