ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.608.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 608/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Bytového podniku P. – státního podniku v likvidaci, proti žalovanému A. B., o zaplacení částky 1.048,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 148/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 14 Co 318/2004-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. února 1995, č. j. 27 C 148/94-13, vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.048,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši půl promile denně, nejméně však 5,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. července 1991 do 5. července 1994, t. j. 552,- Kč, a denní poplatek z prodlení od 6. července 1994 do zaplacení a náklady řízení ve výši 220,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 14 Co 318/2004-39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.048,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,5 promile denně, minimálně však 5,- Kč za každý i započatý měsíc od 6. prosince 1991 do 15. července 1994, počínaje 16. červencem 1994 ve výši 2,5 promile denně, minimálně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc z této částky do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Žalovaný – nezastoupen advokátem – dne 2. února 2004 soudu prvního stupně osobně doručil podání, které lze podle jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) považovat za dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu. Z důvodů v něm uvedených vyjádřil nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 28. února 1995. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 5. listopadu 2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak to vyplývá rovněž z odůvodnění jeho rozhodnutí. Byl-li napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.” (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nelze v dovolacím řízení postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srov. §204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být totožný se dnem nabytí právní moci). Přitom rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu §159 odst. 1 (§167 odst. 2) o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (srov. §35, §93 o.s.ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobce, respektive jeho zástupce, a žalovaný.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, byl doručen soudem prvního stupně oběma účastníkům řízení (žalobci k rukám jeho zástupce s procesní plnou mocí, tj. advokáta) ve středu 15. prosince 2004. Ode dne právní moci, tj. od 15. prosince 2004, počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na 17. ledna 2005 (pondělí). Dovolání podané osobně u soudu prvního stupně dne 2. února 2005 je za této situace dovoláním evidentně opožděným. Na tom nic nemění ani okolnost, že písemné vyhotovení napadeného potvrzujícího rozsudku neobsahovalo poučení o tom, za jakých podmínek (a v jaké lhůtě) lze proti němu podat dovolání, neboť v žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 1999, sp. zn. 23 Cdo 1350/99, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 23. února 2000, sp. zn. II. ÚS 576/99, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněné pod č. 21 ve svazku č. 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zkoumal naplnění podmínky povinného advokátního zastoupení, nemá-li dovolatel právnické vzdělání; stejně tak se nezabýval ani otázkou jeho přípustnosti.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu