ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.684.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 684/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. H., proti žalovanému M. Š., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 170/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 12 Co 549/2004-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. srpna 2004, č. j. 7 C 170/2004-21, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 09 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 3. nadzemním podlaží, v K.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 12 Co 549/2004-28, odmítl – podle §43 odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které žalovaný neodstranil ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesení ze dne 8. září 2004, č. j. 7 C 170/2004-24, které mu bylo doručeno uložením na poště dne 20. září 2004) a přes poučení, jehož se mu ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně.
Žalovaný (nezastoupený advokátem) dne 10. prosince 2004 soudu prvního stupně doručil podání (doplněné dalším vlastním podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. ledna 2005), které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto podání (a jeho doplňku) popsal důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, potažmo i s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu