ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.763.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 763/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. S. a 2/ Z. S., zastoupeným advokátkou, o zaplacení 21.052,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 205/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2005, č.j. 12 Co 23/2005-73, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku (soudu prvního stupně) dne 17. 9. 2003, domáhá zaplacení částky 21.052,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu pohledávky nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu v domě č.p. 266 v Sobotíně, eventuálně bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním uvedeného bytu bez právního důvodu. Tuto pohledávku postoupila vlastnice nemovitosti H. Š. žalobci.
Podáním ze dne 11.9.2004 navrhl žalobce, aby do řízení jako další účastník na straně žalobce přistoupila H. Š., která se svým přistoupením vyslovila souhlas.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 9. 2004, č. j. 15 C 205/2002-65, rozhodl, že nepřipouští, aby do řízení na straně žalobce jako další účastník přistoupila H. Š. Usnesení odůvodnil tím, že nejsou podmínky pro to, aby soud připustil podle §92 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) přistoupení dalšího účastníka, vzhledem k fázi řízení, kdy bylo provedeno již obsáhlejší dokazování, které by bylo nutno opakovat, jedná se tedy o neekonomický postup.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) k odvolání žalobce usnesením ze dne 31.1.2005, č.j. 12 Co 23/2005-73, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že připustit přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce do řízení by v daném případě bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Dále dovodil, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníků byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, a pak vezme svoji žalobu zpět. Uvedl, že důvodem, který žalobce vedl k podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, byla skutečnost, že soud prvního stupně v jiné věci dospěl k závěru, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky mezi H. Š. jako postupitelkou a žalobcem. Žalobce tak zpochybňuje svou aktivní legitimaci a hodlá tento nedostatek nahradit přistoupením dalšího účastníka do řízení, což je nepřípustné, neboť uvedený nedostatek věcné legitimace lze napravit pouze pomocí záměny účastníků (§92 odst. 2 a 3 o.s.ř.), která je na rozdíl od přistoupení účastníka podmíněna souhlasem žalovaného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a výslovně v něm uplatňuje dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci, skutkových zjištění nemajících podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a tzv. jiné vady řízení, kterou spatřuje v nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konkrétně pak odvolacímu soudu vytýká, že jemu i H. Š. upřel právo na soudní ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces a nedodržel rovnost účastníků řízení. Má za to, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda soud může z důvodu hospodárnosti řízení upřít občanovi uvedená základní práva. Závěr odvolacího soudu, že učinil návrh na přistoupení dalšího účastníka se záměrem zpětvzetí žaloby, je podle něj v rozporu s prokázanou skutečností a s logikou věci. Uvádí, že pokud „jest vlastníkem předmětné pohledávky“, „jest nelogické, aby opět v případě, že by soud přistoupení účastníka podle návrhu připustil odvolatel předmětnou pohledávku během předmětného řízení zpět postoupil novému účastníku řízení, neb strana žalovaná by právem okamžitě vznesla námitku promlčení a žalobcům, pak žalobci, by z řízení zbyly jen náklady“. [V souvislosti s tímto formulačním mystériem se dovolatelova námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí jeví zvláště pozoruhodnou.] Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že návrhem na vstup dalšího účastníka do řízení fakticky zpochybňuje svou aktivní legitimaci, a vyjadřuje přesvědčení, že tento závěr postrádá reálný podklad a je založen jen na volné úvaze odvolacího soudu. Poukaz na závěr soudu prvního stupně (učiněný v jiné věci), že nedošlo k postoupení pohledávky, označuje za předčasný a vysvětluje, že pokud měl odvolací soud na mysli řízení sp. zn. 15 C 232/2002, nepokládal dovolatel za účelné podávat v uvedené věci odvolání, nicméně názor tam vyslovený považuje nadále za nesprávný, když soud přehlédl, že vlastník bytu nikdy žádné služby za nájemce (dovolatele) nehradil. V této souvislosti dovolatel klade otázku, zda soud je oprávněn předjímat další procesní postup žalobce a na základě ničím nepodloženého závěru činit rozhodnutí. Skutečnost, že se v řízení jedná o právech a povinnostech H. Š., je podle něj dána tím, že i po postoupení pohledávky má postupitel k postupníkovi povinnosti dané ustanovením §527 o.z. Dovolatel navrhuje prokázat „tvrzené“ spisy v dovolání označenými. Dalšími spisy pak navrhuje prokázat, že ve shodné věci týž odvolací soud rozhodl správně. V závěru dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze - s výjimkou některých vad řízení (viz dále) – přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce uplatnil jako dovolací důvod vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), vadná skutková zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) a nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Žalobcem tvrzenou vadou nepřezkoumatelnosti (z důvodu nesplnění náležitostí uvedených v §157 odst. 2 o.s.ř.) napadené usnesení netrpí. Odvolací soud podrobně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, a nelze tedy dospět k závěru, že by bylo pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Je třeba též vzít v úvahu, že podle §167 odst. 1 a §211 o.s.ř. se ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. o náležitostech rozsudku užijí na (procesní) usnesení pouze přiměřeně. Je tedy zřejmé, že odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje podle §92 o.s.ř., není srovnatelné s odůvodněním rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by byl povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Pokud dovolatel namítá, že žádnou A. Š. nezná (a upozorňuje tak na zjevnou nesprávnost ve jménu osoby, jejíž přistoupení do řízení navrhl, obsaženou v prvním odstavci odůvodnění napadeného usnesení), že ve S. není žádná ulice J. (a patrně tak zpochybňuje správnost adresy, kterou sám ve svých podáních uvádí s označením „K. J.“) a že dovolání bylo nutné podat prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku (čímž vytýká pochybení v poučení obsaženém v napadeném usnesení, v němž se uvádí, že dovolání je přípustné „prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci“), pak žádná z těchto námitek nepředstavuje vadu řízení ve výše vymezeném smyslu. Chybné poučení o soudu, jehož prostřednictvím mělo být dovolání podáno, žádnou újmu dovolateli nezpůsobilo, neboť podal dovolání prostřednictvím správného soudu (Okresního soudu v Šumperku) a toto dovolání bylo shledáno včasným.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Opět je nutno zdůraznit, že z povahy věci nelze vyžadovat, aby skutečnosti, na nichž je založeno usnesení procesní povahy, byly zjišťovány způsobem vyžadovaným pro rozhodnutí ve věci samé, tj. zásadně dokazováním. Pro účely takového rozhodnutí postačí, pokud soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, tedy vyšlých najevo v průběhu řízení z podání a přednesů účastníků, z listin, jimiž nebyl proveden důkaz, i známých soudu z jeho úřední činnosti. Je zde nutno též ponechat široký prostor k volné úvaze soudu při hodnocení uvedených skutečností a nedopustit, aby řešení dílčích procesních otázek zcela potlačilo hlavní cíl a smysl řízení, tj. vyřešení sporu mezi účastníky v přiměřené době.
Je tedy především nutno konstatovat, že napadené usnesení nespočívá na zjištění, že k postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, nedošlo, když takový závěr by byl vskutku předčasný a pro rozhodnutí o přistoupení účastníka do řízení bezvýznamný. Z tohoto důvodu též nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že pominul okolnost, že vlastník bytu nikdy žádné služby za nájemce (dovolatele) nehradil.
Pokud z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17.9.2004 vyplývá, že žalobce svůj návrh na přistoupení H. Š. do řízení na straně žalobce odůvodnil tím, že „Okresní soud v Šumperku dospěl v jiné věci k závěru, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky z vyúčtování služeb“, a pokud odvolací soud na základě této skutečnosti (tohoto žalobcova odůvodnění návrhu na přistoupení účastníka do řízení) dovodil, že žalobce tímto způsobem zpochybňuje fakticky svoji aktivní legitimaci a hodlá tento nedostatek nahradit přistoupením dalšího účastníka do řízení na straně žalobce, pak uvedeným skutkovým závěrům nelze vytýkat, že nemají oporu ve spise nebo že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový omyl se jedná, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle §92 odst. 2 o.s.ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Napadené usnesení spočívá na právním závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o.s.ř. nelze připustit, pokud by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a pokud by se tímto způsobem mělo obcházet ustanovení o záměně účastníků (§92 odst. 2 o.s.ř.). Oba uvedené právní závěry odpovídají jak právní teorii (srov. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha C.H.Beck, 2003, str. 304, body 4. a 5.), tak i soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit 2, pod č. 9, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2004, sp. zn. 33 Odo 539/2004). V citovaných pramenech byl vysloven právní názor, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o.s.ř. mimo jiné v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup, např. ukazuje-li se, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky. Je rovněž nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další žalovaný, a pak vezme zpět žalobu proti původnímu žalovanému. Tím by se totiž eliminovala nutnost souhlasu původně žalovaného s navrhovanou záměnou.
Od uvedených názorů nemá dovolací soud důvod se v dané věci odchylovat. Otázku, zda v daném případě je přistoupení dalšího účastníka v rozporu se zásadou hospodárnosti, přísluší posoudit především soudu prvního stupně, jenž je výlučně oprávněn zvažovat, do jaké míry výsledky dosavadního řízení umožňují věc rozhodnout ve vztahu mezi dosavadními účastníky, jaké důkazy by bylo v případě přistoupení účastníka do řízení nutno opakovat a zda by to vedlo k neúnosnému oddálení rozhodnutí ve věci. Navrhl-li žalobce (s cílem napravit nedostatek věcné pasivní legitimace) připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce a dal-li přitom najevo, že tak činí proto, že pochybuje o své vlastní aktivní legitimaci, nelze jeho návrhu vyhovět i z tohoto důvodu.
Námitku odepření základních práv dovolateli a osobě, jejíž přistoupení do řízení navrhl, nelze považovat za důvodnou. Žalobce zůstává účastníkem řízení a nic mu nebrání, aby všechna svá práva v tomto řízení uplatnil. H. Š. může svá práva uplatnit v řízení, které zahájí samostatnou žalobou. Není zřejmé, v čem by mělo spočívat porušení rovnosti účastníků. Okolnost, že po postoupení pohledávky má postupitel k postupníkovi povinnosti dané §527 obč. zák. neznamená, že v tomto řízení (v němž je posuzována existence platební povinnosti žalovaného vůči žalobci) bude jednáno a rozhodováno též o povinnostech postupitele (H. Š.) vůči žalobci.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobce nelze tudíž nic vytknout. Odvolací soud použil správný právní předpis, správně jej vyložil a správně aplikoval na danou procesní situaci.
Dovolatelem použité dovolací důvody proto nebyly uplatněny opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu