ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.78.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 78/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. B. – T., proti žalovaným 1) D. B., 2) P. B., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 151/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2004, č. j. 19 Co 170/2003-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 11. 2002, č.j. 43 C 151/2001-38, přivolil k výpovědi dané žalobkyní žalované z nájmu bytu o třech pokojích a příslušenství I. kategorie v přízemí přístavby k sokolovně na adrese B.-T., H. 38 (dále jen „předmětný byt“), s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaná je povinna se z bytu vystěhovat do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále soud prvního stupně žalobu proti žalovanému P. B. v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Pokud se týká charakteru předmětného bytu, ve kterém žalovaní v současnosti bydlí na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 2. 1. 1986, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento (domovnický) byt byl ve smyslu §67 odst. 2 zákona č. 41/64 Sb., o hospodaření s byty, služebním bytem. Protože předpokladem úspěšnosti žaloby na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je prokázání skutečnosti, že nájemce pro pronajímatele nepracuje, a v daném případě veškerou činnost související s údržbou, ostrahou a provozem objektu, v němž se nachází předmětný byt, zajišťují manželé Vozdečtí, přičemž žalovaní sami o výkon této činnosti zájem nemají, přivolil soud prvního stupně k výpovědi z nájmu předmětného bytu.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č.j. 19 Co 170/2003-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o skončení nájmu a o povinnosti žalované byt vyklidit, změnil výroky o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byl v rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů předmětný byt charakterizován jako byt podnikový, náležející TJ S. T. Označení bytu jako podnikového však nebylo přesným, a to s ohledem na umístění a určení předmětného bytu, neboť se jednalo o byt služební ve smyslu §67 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Protože pro tehdejší tělovýchovnou organizaci pracovala pouze žalovaná, nemohlo podle §182 obč. zák. v rozhodném znění k bytu určenému pro ubytování pracovníka organizace vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Právo osobního užívání služebního bytu se na základě ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. změnilo k 1. 1. 1992 na právo nájmu služebního bytu. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda za situace, kdy žalovaná pro současného pronajímatele nikdy nepracovala, lze přivolit k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dospěl k závěru, že i v takovém případě lze žalobě vyhovět, zejména tehdy, kdy je dána zřejmá potřeba služební byt uvolnit. Taková potřeba je obecně dána u služebních bytů vymezených v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., u nichž již prostorové umístění bytu v objektu svědčí o potřebě jejich užívání osobou, která je v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k vlastníku objektu, v němž se byt nachází. Vzhledem k tomu, že v daném případě se předmětný byt nachází v objektu žalobce a je jediným bytem určeným pro osobu mající na starost provoz tělovýchovného zařízení i ve večerních hodinách a o víkendech, je objektivně dána potřeba vlastníka nemovitosti, aby v předmětném bytě bydlela taková osoba. Proto nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby byl nucen zajišťovat docházení svého pracovníka do objektu v různých časových úsecích, ani aby strpěl užívání předmětného bytu osobou, která k němu není v pracovním nebo obdobném vztahu. Odvolací soud dále poukázal i na to, že za tohoto stavu žalobce ani nemůže zajistit potřebnou ochranu majetku nacházejícího se v objektu. Z těchto důvodů podle odvolacího soudu žalobce dostatečně prokázal, že předmětný byt potřebuje pro osobu, která pro něj bude vykonávat požadované práce.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku, zda lze vyhovět žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu danou z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. i tehdy, když nájemce pro pronajímatele nepracoval, jinak než jak byla posouzena Nejvyšším soudem v řízení vedeném pod sp.zn. 26 Cdo 1990/2001, kde dovolací soud připustil přivolení k výpovědi v takovýchto případech výjimečně, když je dána zřejmá potřeba uvolnění služebního bytu pro konkrétního pronajímatele. Podle provedeného dokazování nelze manžele V. považovat za kandidáty na nájemce, neboť mají bydlení vlastní, nedaleko objektu a v řízení nevyšlo najevo, že by se chtěli do předmětného bytu stěhovat. Dále dovolatelka namítá, že v rozporu s hmotným právem byla posouzena také otázka charakteru předmětného bytu. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval otázkou určení předmětného bytu pro ubytování osob, které zde mají bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektu nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že se nejedná o věc zásadního právního významu a soudy byla rozhodnuta správně. Správa objektu důchodcem panem V. a jeho manželkou je pouze provizoriem, ke kterému byl žalobce donucen v důsledku jednání žalované, jež se odmítá vystěhovat, přestože pro žalobce nepracuje a navíc dluží na nájemném. Proto žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Ačkoli dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, z obsahového hlediska její argumentace spočívá zčásti v polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu (žalovaná tvrdí, že v řízení nebyly prokázány okolnosti významné pro závěr, že předmětný byt je bytem služebním). Vzhledem k tomu, že - jak bylo výše uvedeno – v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. lze úspěšně uplatnit pouze námitky proti právnímu posouzení věci, nemohou být výhrady ke skutkovým zjištěním právně relevantní, a dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání z hlediska dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm b/ o.s.ř. Nejvyšší soud tedy posuzoval, zda přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z řešení v dovolání formulovaných právních otázek, jež dovolatelka pokládá za zásadně právně významné. Jde o řešení otázek, zda vyhovění žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. brání okolnost, že nájemcem služebního bytu je osoba, jež nikdy nebyla zaměstnancem pronajímatele, a že osoby, které zajišťují práce spojené s provozem objektu, v němž se služební byt nalézá, mají zajištěno bydlení v blízkosti objektu a nebylo zjištěno, zda jsou ochotny se stát nájemci předmětného služebního bytu. Řešení obou těchto otázek se v soudní praxi ustálilo a odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (přičemž nelze přisvědčit námitce, že se posouzením charakteru předmětného bytu nezabýval), proto Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.
Již dřívější právní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966 pod pořadovými čísly 47 a 78, nebo též Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha, Panorama 1987, str. 643 a násl.) vycházela z názoru, že skončení pracovního poměru uživatele bytu ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (tj. i bytu podnikového nebo služebního) nemělo samo o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu; příslušná organizace se mohla - za splnění dalších podmínek stanovených v §184 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 - domáhat zrušení práva osobního užívání bytu. Se zánikem pracovního poměru uživatele u organizace, hospodařící s bytem trvale určeným pro ubytování jejích pracovníků, nebyl přitom spojován ten důsledek, že by byt v důsledku této skutečnosti uvedený charakter ztratil.
Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., jsou byty služebními byty v domech a jiných objektech určené pro ubytování osob, které mají v těchto bytech bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektů nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že charakter uvedených bytů jako bytů služebních je dán jednak jejich prostorovým umístěním v určitém objektu, jednak účelovým určením těchto bytů pro ubytování osob zajišťujících provoz objektu nebo vykonávajících své zaměstnání nutně v objektu; obě podmínky přitom musí být splněny současně. Uvedené znaky jsou znaky objektivními, pojícími se s předmětem nájmu – bytem, nikoli s jeho subjektem – nájemcem, tedy nezávisejícími na okolnosti, zda nájemcem bytu ve skutečnosti je zaměstnancem pronajímatele. Ve prospěch tohoto názoru svědčí i judikaturou formulovaný závěr, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97 a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99), přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod se od uvedeného právního názoru odchýlit ani v případě, kdy se jedná o služební byt podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb.
Jestliže tedy soudy obou stupňů vyšly z (nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že předmětný byt nikdy neztratil účelové určení pro ubytování zaměstnanců žalobkyně zajišťujících činnosti související s údržbou, ostrahou a provozem objektu, v němž se předmětný byt nachází, pak (s ohledem na znění §871 odst. 4 obč. zák.) okolnost, že ke dni 1. 1. 1992 byla jeho nájemcem žalovaná, která nikdy nebyla pracovníkem žalobkyně, nemůže vést k závěru, že předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb.
V rozhodnutí ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1990/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod č. 24, (na něž odkazuje i dovolatelka) Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že soud může výjimečně přivolit k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. i v případě, že nájemce nikdy pro pronajímatele nepracoval. V odůvodnění citovaného judikátu se dále uvádí, že potřeba uvolnění konkrétního bytu je dána zejména u služebních bytů vymezených v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., u nichž již jejich prostorové umístění v objektu (domě) svědčí o potřebě jejich užívání osobou, která je v pracovněprávním (obdobném) vztahu k pronajímateli (vlastníku objektu, v němž se byt nachází), v jehož rámci provoz tohoto objektu zajišťuje, resp. v něm vzhledem k charakteru svého zaměstnání musí bydlet.
Konečně Nejvyšší soud poukazuje na to, že pro vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. (zvláště u služebních bytů podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb.) postačí zjistit úmysl pronajímatele zaměstnat a ve služebním bytě ubytovat osobu, se kterou ještě neuzavřel pracovní ani nájemní smlouvu, neboť to odpovídá účelu tohoto ustanovení. Uchazeč o zaměstnání spojené s užíváním služebního bytu zpravidla neuzavře pracovní poměr, dokud nemá záruku možnosti pronájmu takového bytu. Jiný výklad by zaměstnavatele přiváděl do neřešitelné situace, protože uspokojení jeho potřeby přenechat služební byt jinému nájemci je závislé na skončení existujícího nájmu (k tomu viz Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, Sborník III, str. 263 a 264). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v soudobé judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2278/2004). Proto není na překážku přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pokud manželé V., kteří zajišťují provoz objektu sokolovny, bydlí v blízkosti objektu a nebylo zjišťováno, zda jsou ochotni se přestěhovat do předmětného bytu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu
.