ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.826.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 826/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. H., a 2) Z. H., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 84/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2003, č. j. 19 Co 275/2002-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně ( soud prvého stupně) rozsudkem ze dne 20.5.2002, č.j. 33 C 84/2000- 57, ve znění usnesení ze dne 16.9.2003, č.j. 33 C 84/2000-72, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud přivolil k výpovědi žalobce dané žalovaným z nájmu bytu č. 15 (správně 12), o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve 4. podlaží domu čp. 629, č. or. 5, v B. O nákladech řízení rozhodl tak, že uložil žalobci nahradit žalovaným k rukám jejich advokáta náklady řízení ve výši 6.300.-Kč. Soud prvého stupně neshledal předpoklady k tomu, aby přivolil jednak k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalovaným proto, že žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů neužívají (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.), ale ani k další výpovědi dané proto, že žalovaní mají dva byty (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Ohledně prvého výpovědního důvodu vzal soud prvního stupně za prokázané, že pokud žalovaní byt v B. od září l999 neužívají, mají pro takové počínání závažné důvody. Prvý žalovaný ukončil ke dni 31.7.1999 služební poměr vojáka z povolání (lékaře), pronajal si do 31.12.2002 bývalé zdravotnické středisko v B. v lokalitě přehrady S. a provozuje tam nestátní zdravotnické zařízení. Za tím účelem se nastěhoval do rekreační chalupy v B., jejímž vlastníkem je druhá žalovaná. Druhá žalovaná se pro svůj nepříznivý zdravotní stav uchýlila k matce do rodinného domku v P. Ten vlastní každá z nich jednou polovinou. Posléze si druhá žalovaná našla v sousedním městě zaměstnání. Bydlení prvého žalovaného na Ch. shledal soud prvního stupně v souladu s právem každého občana zvolit si svobodně místo svého podnikání. I bydlení druhé žalované v P. soud prvního stupně shledal za závažný důvod neužívání bytu v B. Ve prospěch žalovaných zhodnotil i to, že se žalovaní již nechtějí vrátit do bytu v Brně, nýbrž že předmětný byt chtějí vyměnit za jiný byt v Ch. či v P. Tyto okolnosti podle soudu prvního stupně vylučují naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Ohledně v pořadí druhého výpovědního důvodu (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) soud prvního stupně dovodil, že výpověď z toho důvodu nebyla žalovaným dána. Nebyla totiž učiněna v podobě hmotněprávního úkonu. K neexistující výpovědi tedy nelze přivolit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3.12.2003, č. j. 19 Co 275/2002-78, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu pro neužívání bytu bez vážných důvodů (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Současně určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a rozhodl, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované zavázal nahradit žalobci společně a nerozdílně částku 5.600,-Kč za řízení před soudem prvního stupně a částku 3.950,-Kč za řízení před odvolacím soudem. Na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel odvolací soud z názoru, že vážnými důvody neužívání bytu dle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., jsou jen takové překážky, které nájemci brání v užívání bytu dočasně. Poukázal na ustálenou judikaturu, příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1551/99 zdůrazňující, aby šlo vždy o stav přechodného neužívání bytu. Podle ustálené judikatury je třeba vzít v úvahu při posuzování vážnosti neužívání bytu nejen zájmy nájemce, nýbrž i oprávněné zájmy pronajímatele zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Vždy je však třeba, aby šlo o stav dočasného neužívání bytu, kdy se nájemce po odpadnutí překážky hodlá do bytu vrátit a užívat jej. V projednávané věci však žalovaní sami tvrdí, že nemají zájem o návrat do bytu v B. Tvrdí, že chtějí byt v B., aby ho vyměnili za byt v Ch. či v P. Ve skutečnosti ale žalovaní usilovali jen o výměnu za jiný byt v B. Odvolací soud tak nabyl přesvědčení, že žalovaní chtějí s bytem spekulovat. Podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud odepřel vázat vyklizení bytu na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.), jelikož druhá žalovaná vlastní ideální polovinu rodinného domu v P. a rekreační nemovitost v B. a oba žalovaní byt v Brně pronajímají jiným osobám. Ohledně nepřivolení k výpovědi z nájmu bytu, opírající se o skutečnost, že žalovaní mají dva byty (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), odvolací soud beze zbytku převzal skutkové i právní závěry soudu prvého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a o.s.ř. V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního názoru, že vážnými důvody neužívání bytu v intencích ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci v užívání bytu dočasně. Podle přesvědčení žalovaných z hmotně právní úpravy tohoto výpovědního důvodu neplyne, že vážné důvody bránící nájemci v užívání bytu musí být přechodného charakteru. Namítli, že jde o výklad, který omezuje nájemce bytu v rozporu s hmotným právem. Na podporu dovolacího důvodu poukazovali na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10.6.2003, sp. zn. I. ÚS 360/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod poř. č. 86, sv. 30, ročník 2003. Stejně tak se ve svůj prospěch dovolávali dalšího nálezu Ústavního soudu, a to ze dne 23.9.1997, sp. zn. I. ÚS 301/96, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod poř. č. 106, sv. 9, ročník 1997, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že vážným důvodem pro neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm h) obč. zák. je skutečnost, že nájemce bytu podniká na základě řádného oprávnění v obci mimo své bydliště a že rozhodnutí, kde bude podnikat, je plně v jeho kompetenci, stejně jako zda a jak se bude vracet do místa svého trvalého bydliště a jak bude v obci výkonu podnikání bydlet a že jiný postoj ke skutečnosti, kdy nájemce podniká v jiném místě než ve svém trvalém bydlišti a je vyloučeno každodenní dojíždění mezi oběma místy, by bylo možno chápat jako omezení jeho práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a omezení práva svobodného pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaní dovozovali, že o obdobný případ jde i v jejich věci. Prvý žalovaný se rozhodl provozovat privátní lékařskou praxi v obci mimo své bydliště. I druhá žalovaná měla k odstěhování se jinam závažný důvod, a to svůj nepříznivý zdravotní stav a posléze i výkon práce v novém bydlišti. Zužující výklad vážných důvodů pro neužívání bytu tak, jak ho provedl odvolací soud, lze připustit nanejvýše tehdy, má-li nájemce fakticky zajištěnu adekvátní možnost bydlení jinde. Ani to ale nebylo v projednávané věci splněno. Rekreační objekt v B. vlastní jen druhá žalovaná a není určen k dlouhodobému bydlení (jde o chatu). Přiměřeným bydlením není ani rodinný domek v P. s bytovou jednotkou o velikosti 3+1.Ten má druhá žalovaná v podílovém spoluvlastnictví s matkou a ta v něm rovněž bydlí. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní současně podali i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního soudu ve věci samé.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci jde o neužívání bytu bez vážných důvodů (ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.).
Podle §710 odst.1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá–li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 31.8.1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu, vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., činí užitý pojem „ bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že se první žalovaný odstěhoval z předmětného bytu v Brně v souvislosti s výkonem privátní lékařské praxe v B., že v B. bydlí v rekreační chalupě, kterou vlastní druhá žalovaná, že se druhá žalovaná z předmětného bytu v B. odstěhovala pro svůj nepříznivý zdravotní stav k matce do rodinného domu v P., že uvedený dům je v podílovém spoluvlastnictví druhé žalované a její matky a spoluvlastnický podíl každé z nich činí jednu ideální polovinu, že v tomto domě druhá žalovaná i nadále bydlí a pracuje v Ch., že tudíž oba žalovaní již trvale bydlí jinde, že se žádný z nich nehodlá do bytu v B. vrátit a tento byt hodlají vyměnit za jiný byt. Správnost takto zjištěného skutkového stavu věci nebyla v dovolání zpochybněna. Jestliže za tohoto skutkového stavu vzal odvolací soud při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. v úvahu hledisko trvalosti důvodů neužívání bytu , nelze mu nic vytknout. Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10.6.2003, sp. zn. I ÚS 360/02, tj. nálezu, který žalovaní v dovolání zmínili, totiž použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). O takový případ - na rozdíl od věci, jíž se týká citovaný nález – však vzhledem ke zjištěným skutečnostem právě v posuzovaném případě šlo. Podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění žalovaní v předmětném bytě v B. nebydlí a nehodlají se do něho vrátit, první žalovaný bydlí v rekreační chalupě v B., kterou vlastní druhá žalovaná, druhá žalovaná je s matkou podílovou spoluvlastnicí rodinného domu v P. a v tomto domě také fakticky bydlí. V naznačených souvislostech nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě (v daném případě druhá žalovaná), má vlastní byt, tj. disponuje takovým titulem, který je způsobilý trvale uspokojovat jeho potřebu bydlení, jinak řečeno podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví (srov. R 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení, jde i tehdy, disponuje-li (jako v daném případě první žalovaný) právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 4). Bez významu pro uplatněný dovolací důvod je argumentace žalovaných dalším nálezem Ústavního soudu České republiky a to nálezem ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS 301/96, publikovaným ve Sbírce nálezů a rozhodnutí pod poř. č. 106 sv. 9 ročník 1997. Tento nález výklad pojmu „vážné důvody“ pro neužívání bytu v souvislosti s trvalými překážkami neřeší, nehledě na to, že odvolací soud samotnou okolnost, že prvý žalovaný podniká jinde, než kde bydlí, hodnotil jako oprávněný výkon jeho práva tedy v souladu s citovaným nálezem. Právní závěr odvolacího soudu, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., proto obstojí. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst.2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované společně a nerozdílně nahradit procesně úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484 /2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní – li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu