ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.833.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 833/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Ing. M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 144/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 C 144/2002-30, a Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č. j. 18 Co 363/2003-49, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 C 144/2002-30, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č. j. 18 Co 363/2003-49, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 C 144/2002-30, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 5, který se nachází ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 575, v P., v ulici R. čís. orient. 39, zapsaný u Katastrálního úřadu P. na LV č. 918 pro k. ú. B., sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, t. j. předsíně, koupelny, WC, komory, spíže, balkonů a sklepní kóje, která k němu náleží“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že současným vlastníkem předmětného domu je Bytové družstvo, P., N. 36, že již v únoru 1978 se z předmětného bytu odstěhovali rodiče žalobkyně, že v té době se žalobkyně stala členkou Lidového bytového družstva v P. (právního předchůdce Bytového družstva), které jí smlouvou o převodu vlastnictví k bytové jednotce ze dne 30. října 1995 (dále jen „smlouva ze dne 30. října 1995“) převedlo předmětný byt do vlastnictví. Dále také zjistil, že účastníci uzavřeli manželství 11. srpna 1978, že dne 15. prosince 2000 uzavřeli dohodu o úpravě práv a povinností ze společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství (dále jen „dohoda ze dne 15. prosince 2000“), že v dohodě ze dne 15. prosince 2000 se žalovaný mimo jiné zavázal, že si zajistí samostatné bydlení a k datu 1. září 2002 odevzdá klíče od předmětného bytu, že následně bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a že k uvedenému datu žalovaný byt nevyklidil a i nadále jej užívá k bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že účastníkům vzniklo uzavřením manželství podle tehdy platných předpisů právo společného užívání bytu, následně transformované na právo společného nájmu bytu, avšak nevzniklo jim společné členství v družstvu, neboť žalobkyně se stala členkou družstva ještě před uzavřením manželství, a pokračoval, že jako člence družstva jí pak bytové družstvo převedlo platně byt do vlastnictví (§23 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poté uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt po 1. září 2002, tj. po datu, k němuž ho měl podle dohody ze dne 15. prosince 2000 vyklidit, bez právního důvodu, a proto žalobě – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 18 Co 363/2003-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku jen tak, že výše náhrady nákladů žalované činí 4.950,- Kč, a jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a mimo jiné rovněž dovodil, že dohoda ze dne 15. prosince 2000 uzavřená podle §24a odst. 1 písm. a/ zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neodporuje žádnému kogentnímu zákonnému ustanovení a ani žádné ustanovení neobchází; je proto platná, rozvodem manželství účastníků nabyla účinnosti a uplynutím lhůty k vyklizení se stala vykonatelnou. Ani odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by mělo být právo z dohody ze dne 15. prosince 2000 žalobkyni odepřeno za použití §3 odst. 1 obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze pokládat za rozhodnutí zásadního právního významu. Namítl, že „soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu naopak vyplývá (zde zejména existence společného nájmu bytu i členství účastníků v bytovém družstvu)“ a že „napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Soudu prvního stupně vytkl, že považoval za nepodstatné, resp. za právně irelevantní jeho námitky, že byt nelze vyklidit ve stanoveném termínu, že v mezidobí došlo k podstatné změně v jeho životě, že se zhoršil jeho zdravotní stav, že ač pracovně vázán na P., nemá možnost zde získat jiný byt, že závažný je i zdravotní stav jeho syna J. B. a že i v případě vyhovění žalobě je zapotřebí vázat jeho vyklizovací povinnost na bytovou náhradu vhodnou pro něj a také pro jeho syna J. Poté – ve vztahu k oběma soudům – také namítl, že v únoru 1978 se žalobkyně nestala členkou Lidového bytového družstva v P., že listina ze dne 13. dubna 1978 nazvaná „převod bytu“, z níž soudy svá skutková zjištění rovněž čerpaly, neodpovídá skutečnému stavu věci, že bratr žalobkyně uzavřel sňatek v roce 1979 a v té době již v bytě nebydlel, že i po uzavření manželství účastníků žádali o povolení stavebních úprav v bytě rodiče žalobkyně, kteří v něm i v té době bydleli, že matka žalobkyně společnou domácnost opustila až v roce 1980 (otec žalobkyně ještě před tím v předmětném bytě zemřel) a že se nastěhovala do bytu své matky 1+1 s příslušenstvím ve V. ulici 572 v P., který byl následně vyměněn za byt 3+1 na téže adrese. Podle dovolatele soudy tyto skutečnosti nezjišťovaly a ani nezjistily a vyšly-li najevo, žádné závěry z nich nedovodily. Neopatřily si ani žádné důkazy o tom, zda právě a pouze žalobkyně se stala členskou Lidového bytového družstva v P. a následně Bytového družstva; samotná žalobkyně v tomto ohledu žádné důkazy nepředložila, a to podle žalovaného účelově, neboť v opačném případě by musely soudy dovodit, že vedle společného užívání bytu manžely vzniklo účastníkům i společné členství v bytovém družstvu. Za této situace by byla neplatná rovněž smlouva o převodu bytové jednotky na žalobkyni ze dne 30. října 1995 a nelze tudíž ani vyloučit, že předmětný byt představuje dosud nevypořádanou majetkovou hodnotu náležející do společného jmění účastníků. Současně namítl, že mu nebyla známa existence smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 30. října 1995 (žalobkyně mu ji zatajila) a že pokud by o ní věděl, neuzavřel by dohodu ze dne 15. prosince 2000; ze strany žalobkyně jde proto za této situace o úkon, který je minimálně v rozporu s dobrými mravy, nejde-li o rozpor se zákonem či obcházení zákona, a proto je dohoda ze dne 15. prosince 2000 podle jeho názoru neplatná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 C 144/2002-30, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 C 144/2002-30, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, nabízí svůj „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a na jeho základě konstruuje jiné právní závěry, které navíc ještě zčásti jakoby podmiňuje konstatováním, že takové právní závěry by přicházely v úvahu, pokud by tomu odpovídající skutková zjištění vyšla v řízení najevo. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu