ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.836.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 836/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva N., proti žalovaným 1) A. P., a 2) M. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 6 C 218/2001, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2002, č.j. 17 Co 103/2002-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 6 C 218/2001-35, uložil žalovaným vyklidit do 60 dnů od právní moci rozsudku byt č. 16, o velikosti 1+3, v 8. podlaží domu čp. 772, Š. v J., a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č.j. 17 Co 103/2002-55, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se mění tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt č. 16 o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, nacházející se v osmém podlaží domu čp. 772 v J. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od zajištění přístřeší“; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaní byli rozhodnutím představenstva žalujícího družstva (dále též „družstvo“) vyloučeni po předchozí výstraze z družstva pro neplacení nájemného, že jejich odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo vyhověno, a to ani shromážděním delegátů družstva, jehož rozhodnutí bylo doručeno první žalované dne 27. 6. 2000 a druhému žalovanému dne 3. 7. 2000. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §714 věty první obč.zák., konstatoval, že pro posouzení, zda žalovaným zaniklo právo nájmu předmětného bytu, je rozhodné, zda byli z družstva vyloučeni, a že soudu nepřísluší přezkoumávat, byl-li důvod vyloučení dán. Za tohoto stavu shledal nerozhodnými námitky žalovaných, že dluh na nájemném následně uhradili. Rovněž tak neshledal důvodnou jejich námitku, že soud prvního stupně jednal v jejich nepřítomnosti, když žalovaní, byť se z nařízeného jednání omluvili, nepožádali o jeho odročení. Dospěl k závěru, že žalovaným zaniklo právo nájmu předmětného bytu v důsledku zániku jejich členství v družstvu. Zatímco soud prvního stupně nepodmínil vyklizovací povinnost žalovaných zajištěním bytové náhrady, odvolací soud s poukazem na ustanovení §714 a §712 odst. 5 občanského zákoníku vázal jejich povinnost k vyklizení na zajištění přístřeší, když současně konstatoval, že v dané věci nejde o případ, kdy by žalovaným mohla být přiznána jiná forma bytové náhrady.
Proti rozsudku podal druhý žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které posléze doplnil prostřednictvím advokáta, který mu byl ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2003, č.j. 6 C 218/2001-92. V dovolání neuvedl, o jaké zákonné ustanovení opírá jeho přípustnost, jako dovolací důvody označil to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; rovněž tak namítl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně rozhodoval v nepřítomnosti žalovaných. Dále namítá nesprávnost právního posouzení věci s odkazem na obsah jím podaného dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím družstva o vyloučení žalovaných z družstva, přičemž poukazuje na důvody, pro které nebylo nájemné placeno, na to, že vzniklý dluh byl uhrazen, že jeho výše nepřesáhla výši členského podílu v družstvu a dovozuje, že byli z družstva vyloučeni neoprávněně. Rovněž tak namítá, že se soud nezabýval tím, zda vyloučení z družstva bylo „řádné“, že nebral zřetel na skutečnosti uváděné žalovanými a že v důsledku jednání v jejich nepřítomnosti jim nebylo umožněno „podat ve věci podrobnější vyjádření a žádat o předložení dalších potřebných dokladů“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.); poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, je napadán toliko výrok rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k vyklizení; ve vztahu k výroku o bytové náhradě dovolatel námitky nevznáší.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve výroku o povinnosti k vyklizení se však rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Rozsudek odvolacího soudu je tedy ve výroku o povinnosti k vyklizení rozsudkem potvrzujícím; okolnost, že odvolací soud formuloval celý výrok svého rozsudku jako měnící, tu není sama o sobě významná.
Dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem založena na skutkových námitkách, zpochybňujících opodstatněnost vyloučení žalovaných z družstva. Takovéto námitky však, jak již bylo uvedeno, nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní; ostatně, jak již (správně) uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, nepřísluší soudu v rámci řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné.
Pokud pak dovolatel z okolnosti, že soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti žalovaných, dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovéto vadě (jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl vůči druhému žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu