ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.87.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 87/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R. H., proti žalovaným 1) D. Z., 2) A. Z., a 3) D. Z., zastoupeným advokátem, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 20 C 57/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2002, č.j. 23 Co 363/2002-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č.j. 20 C 57/98-163, ve spojení s usnesením ze dne 20. 5. 2002, č.j. 20 C 57/98-166 (poté, co jeho vyhovující rozsudky ze dne 22. 3. 1999, č.j. 20 C 57/98-27, a ze dne 11. 6. 2001, č.j. 20 C 57/98-103, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, č.j. 35 Co 203/2000-53, a ze dne 23. 10. 2001, č.j. 35 Co 360/2001-137, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem „bytu č. 6, II. kategorie, sestávajícího z 1+1, v 1. patře domu v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal za zjištěno, že nájemkyně předmětného bytu A. H., babička žalovaného, v bytě žila se svým nesvéprávným synem L. H., a že byla od roku 1988 odkázána na pomoc pečovatelské služby, která jí byla v plném rozsahu poskytována až do jejího odchodu do nemocnice (do srpna 1991), kde také v červnu roku 1992 zemřela. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal svoje tvrzení, že by se svojí babičkou žil trvale ve společné domácnosti, a na základě toho žalobu na požadované určení zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 11. 2002, č.j. 23 Co 363/2002-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a konstatoval, že se zřetelem k tomu, co vyšlo v řízení najevo, se žalobce nemohl úspěšně domáhat určení, že je nájemcem předmětného bytu po zemřelé A. H. Poukázal na to, že v řízení bylo nesporné, že se jmenovanou žil v bytě její syn L. H., jakož i na to, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 9 C 346/96, učinil soud závěr – s nímž se odvolací soud ztotožnil i v dané věci – že nájemcem bytu se po smrti A. H. stal její syn. Dovodil, že tvrzení žalobce, že nežil ve společné domácnosti s L. H., ale s jeho matkou, nemůže obstát, neboť sdílela-li A. H. společnou domácnost se svým synem, nemohla současně vést další společnou domácnost se svým vnukem (žalobcem). Podle názoru odvolacího soudu by na žalobce mohlo přejít smrtí A. H. právo nájmu za předpokladu, že by žil ve společné domácnosti nejen s ní, ale i s jejím synem; pak by se ovšem nájemcem stal nejen žalobce, ale i L. H. Tomu však neodpovídají skutková tvrzení žalobce (ani jeho žalobní návrh), která se vztahovala jen k soužití s A. H. a nikoliv též s L. H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost neopřel o žádné zákonné ustanovení a které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel popisuje průběh řízení v dané věci včetně svých odvolacích námitek a odvolacímu soudu vytýká, že se jimi vůbec nezabýval a že tak „upřel žalobci jeho zákonné právo na řádné přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně nezávislým soudem vyšší instance“. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí „neopřel o důkazy, které byly v řízení provedené“ a že „opřel své rozhodnutí o údajný výrok žalobce, ze kterého dovodil překvapivý a zcela nepravdivý závěr“. Namítá, že „nikdy netvrdil, že s L. H. nežil ve společné domácnosti a že žil ve společné domácnosti s babičkou“, že jeho záměrem vždy bylo prokázat, že žil v jedné společné domácnosti se svou babičkou a zároveň se svým nevlastním strýcem (L. H.) a že žalobci „nemůže být k tíži ani rozhodnutí soudu ve věci sp.zn. 9 C 346/99“, neboť „soud v této kauze neřešil, komu svědčí právo nájmu k předmětnému bytu, …. pouze rozhodl, že právní předchůdci žalovaných se nemohou úspěšně na žalobci domáhat vyklizení bytu, uznávají-li za nájemce bytu L. H.“. Pokud odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) měl za to, že „žalobní návrh trpěl právní vadou (tj. že žalobce se domáhal určení, že je nájemcem předmětného bytu, ač se správně měl domáhat určení, že je společným nájemcem bytu)“, nepostupoval v souladu se zákonem, když rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť měl na tuto vadu žalobce upozornit nebo žalobu zamítnout. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud usneseními ze dne 27. 4. 2000, č.j. 35 Co 203/2000-53, a ze dne 23. 10. 2001, č.j. 35 Co 360/2001-137, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a za účelem doplnění dokazování a nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nešlo při novém rozhodování věci o vázanost právním názorem odvolacího soudu; dovolání proto není dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, směřují jeho námitky především proti právnímu závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že žalovaný nesdílel se svojí babičkou A. H. v předmětném bytě společnou domácnost, neboť tato žila ve společné domácnosti se svým synem L. H. Dovolatel zpochybňuje uvedený závěr soudu námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jeho soužití s původní nájemkyní a jejím synem.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jej „neupozornil na vadu podání“, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost lze dodat, že postup podle §43 o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, je-li podání vadné (neobsahuje-li všechny požadované náležitosti) nebo je-li nesrozumitelné nebo neurčité; poučovací povinnost soudu se však nevztahuje na případy, kdy je žalobní petit přesný a určitý, avšak neodpovídá hmotnému právu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu