ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.870.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 870/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému advokátu, zastoupeném advokátem, o náhradu škody 30.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 373/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2004, č. j. 8 Co 1008/2004-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.9.2004, č.j. 8 Co 1008/2004-162 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.8.2003, č.j. 24 C 373/2002-100, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložit žalovanému povinnost zaplatit jí 30.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí a zároveň rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.150,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ust. §212 o.s.ř. v mezích, ve kterých se odvolatelka přezkumu domáhala a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu jak obecně, tak i při aplikaci zvláštního předpisu, kterým je v daném případě zákon o advokacii (konkrétně jeho §24 odst. 1), a který zde má přednost, vždy předpokládá splnění tří základních podmínek, bez nichž nelze nárok na náhradu škody úspěšně uplatnit. Jedná se o protiprávní jednání škůdce, zde navíc v souvislosti s výkonem advokacie, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním advokáta a vznikem škody jako majetkové újmy klientovi. Dle odvolacího soudu je pojmově vyloučeno považovat za škodu takové zmenšení majetku žalobkyně, k němuž došlo na základě plnění jejího závazku, tj. na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci z 1.12.1996, tedy v přímé příčinné souvislosti s jinou právní skutečností, než je (tvrzené) protiprávní jednání žalovaného. Uvedeným právním názorem není obecně dotčena možnost požadovat ze zákona nebo z toho kterého smluvního vztahu vyplývající nárok, např. slevu při vadném plnění. Skutková verze žalobkyně ovšem žádné takové tvrzení ani důkazní návrhy k němu směřující neobsahovala a v žádném případě nešlo z žaloby, ani z její výpovědi, respektive z písemných podání v této věci dovodit, že by požadovala vrácení plnění ze smlouvy na základě některého smluvního ujednání. Z jednoznačně formulovaného žalobního požadavku vyplývalo, že žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení 30.000,- Kč jako náhradu vzniklé škody, když tato částka byla žalobkyní definována jako smluvní odměna vyplacená na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci v souvislosti se zastupováním žalobkyně žalovaným ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 945/97. Dle odvolacího soudu v žalobě uplatněný a skutkově zcela určitě a srozumitelně formulovaný peněžitý nárok žalobkyně není škodou a nelze jej podřadit ani pod žádnou skutkovou podstatu hmotněprávního předpisu (např. bezdůvodné obohacení), respektive není žádné ustanovení hmotného práva, ze kterého by vyplývalo oprávnění žalobkyně na základě jí vymezeného skutkového základu požadovat zaplacení této částky po žalovaném a naopak pro žalovaného nevyplývá z žádného ustanovení hmotného práva povinnost na základě skutkové verze formulované žalobkyní této zaplatit 30.000,- Kč.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 16. 12. 2004, daným na poštu dne 16.12.2004, doplněným podáním advokátky ze dne 22. 3. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 31.3.2005 (po výzvě soudu prvního stupně ze dne 15.3.2005, č.j. 24 C 373/2002-189) napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod blíže nevymezila.
Dovolatelka zejména uvedla, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení, a to zejména v tom, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný pochybil v řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 945/97. Žalovaný vedl toto řízení neprofesionálním způsobem, neboť dle žalobkyně nebyl žalobce K. K. v daném řízení aktivně legitimován k podání žaloby, přesto však žalovaný tuto skutečnost v řízení nenamítl. Dle dovolatelky společnost S., spol. s r.o. nebyla ve shora uvedeném řízení pasivně legitimována. Žalovaný porušil zásady advokátní etiky, když ve shora uvedeném řízení sice podal za společnost S., spol. s r.o. odvolání, nechal společnost zaplatit soudní poplatek z odvolání, avšak svého klienta neuvědomil o termínu jednání u odvolacího soudu. Žalovaný se pak tohoto řízení osobně nezúčastnil, omluvil svoji neúčast a souhlasil s jednáním bez jeho účasti. Tím byla žalobkyni znemožněna procesní obrana v rámci odvolacího řízení. Dovolatelka dále uvedla, že částka 30.000,- Kč je pouze částí plateb, které žalobkyně poskytla na úhradu odměny žalovaného v řízení žalobce K. K. a je tedy požadovanou slevou za služby, které byly dle dovolatelky poskytnuty žalovaným nekvalitně a v rozporu s jejími zájmy. Dle dovolatelky je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. Žalobkyně se v řízení nedomáhala vrácení celé částky, kterou poskytla žalovanému jako odměnu za poskytnutou právní pomoc, ale domáhala se poskytnutí slevy, neboť služby žalovaného nebyly poskytnuty na patřičné úrovni. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svých dvou vyjádřeních zejména uvedl, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Pokud žalobkyně tvrdí, že je proti ní v současné době vedeno exekuční řízení a v rámci něho byl vydán exekuční příkaz na prodej podniku, pak musel soudní exekutor ustanovit správce podniku a jelikož právní úkony povinného jsou bez písemného souhlasu správce neplatné, měla by žalobkyně doložit souhlas správce podniku k podání dovolání a vedení dovolacího řízení. Dále žalovaný uvedl, že nejsou ani splněny podmínky pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků. Žalobkyně až v dovolacím řízení přichází se změnou svého tvrzení, když uvedla že žalovanou částku nepožaduje z titulu náhrady škody, ale z titulu nároku na slevu z odměny poskytnuté za právní služby. Takováto změna tvrzení ovšem není v dovolacím ani odvolacím řízení přípustná. Žalovaný rovněž zopakoval, že před soudy obou stupňů uplatňoval námitky žalobkyně, kterými byla zpochybňována jak aktivní tak pasivní legitimace ve sporu. Případná účast u odvolacího jednání nemohla dle žalovaného přinést více, neboť všechny námitky byly uplatněny písemně. Navíc neúčast u jednání byla s jednatelem žalobkyně dohodnuta předem. Žalovaný proto považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné a nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci dovolateka v dovolání výslovně neformulovala právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka napadá skutečnost, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že žalovaný jako právní zástupce v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 945/97 vystupoval neprofesionálně, neboť nenamítl, že žalobce nebyl v uvedeném řízení aktivně legitimován a dále žalovaný neuvědomil žalobce o termínu jednání odvolacího soudu a sám se z jednání omluvil a tím bylo žalobci znemožněna procesní obrana v odvolacím řízení. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že chybně posoudily její nárok, když žalovanou částku 30.000,- Kč neposuzovaly jako požadavek žalobkyně na slevu za služby poskytnuté žalovaným.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že jeho rozhodnutí spočívá především na skutkovém a právním závěru, že žalobkyně požaduje náhradu dosud způsobené části škody ve výši 30.000,- Kč (viz žalobu ze dne 2. 12. 2002). Poté byla tato částka žalobkyní též upřesněna jako smluvní odměna vyplacená na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci z 1.12.1996 v souvislosti se zastupováním žalobkyně žalovaným v obchodní věci vedené pod sp. zn. 12 Cm 945/97 (viz např. přednes žalobce uvedený v protokole o jednání před soudem prvního stupně dne 6. 5. 2003) a žalobkyně i nadále požadovala náhradu této škody (viz další její podání vč. odvolání).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že za škodu nelze považovat takové zmenšení majetku žalobkyně, k němuž došlo na základě plnění jejího závazku, tj. na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci z 1.12.1996, tedy v přímé příčinné souvislosti s jinou právní skutečností než je tvrzené (protiprávní) jednání žalovaného. Protože skutková tvrzení žalobkyně neobsahovala a ani z žaloby, vyjádření či písemných podání nešlo dovodit, že by žalobkyně požadovala vrácení plnění ze smlouvy na základě některého smluvního ujednání, odvolací soud žalobě nevyhověl, protože žalobkyní uplatněný peněžitý nárok není škodou.
Z uvedeného je především zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním posouzení, zda žalobkyně měla či neměla nárok na slevu za poskytnuté služby na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci, když toto posouzení na základě žalobkyní vymezených skutkových tvrzení a důkazů vůbec nebylo předmětem řízení. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska této námitky nejsou dány předpoklady stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pro to, aby dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné.
Ostatní námitky dovolatelky, a to že soudy obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 945/97 pochybil, když jej od počátku vedl neprofesionálním způsobem, že neuplatnil námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce a pasivní legitimace žalobkyně, dále že nevyrozuměl žalobkyni o termínu jednání před odvolacím soudem a sám se ho nezúčastnil, když svou neúčast omluvil a tím znemožnil obranu žalobkyně v předmětném řízení, nemohou založit přípustnost dovolání. Všechny tyto námitky totiž brojí proti skutkovému stavu věci, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil. Dovolatelka tak přehlíží skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto je podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta v částce 2.250,- Kč (určené dle ust. §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížené na polovinu podle ust. §15 a §14 odst. 1 a ust. §18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu