ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.975.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 975/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu a o zaplacení částky 52.756,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 214/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 19 Co 262/2003-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.822,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. května 2003, č. j. 6 C 214/2001-91, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 7 sestávajícímu se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, umístěnému ve 3. nadzemním podlaží obytného domu v M. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a určil, že byt bude dále jako nájemce užívat žalovaný, výrokem II. uložil žalobkyni povinnost byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat do patnácti dnů ode dne, ke kterému jí bude zajištěno náhradní ubytování, výrokem III. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 8.218,20 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 44.537,80 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že manželství účastníků (společných nájemců předmětného bytu) bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24. srpna 1999, že poté nedošlo mezi účastníky k dohodě o dalším užívání bytu a ani o úhradě plateb s jeho užíváním spojených, že od měsíce září 1999 byt užívají pouze dvě zletilé dcery účastníků, že v současné době zde bydlí i přítel mladší z nich, že od roku 1999 žalobkyně žije a pracuje v západních Čechách a má zde zajištěno bydlení, že do předmětného bytu dojíždí na dva víkendy v měsíci za účelem návštěvy dcer, že žalovaný pracuje v M. K. a bydlí zde v podnájmu, že má sice klíče od předmětného bytu, avšak za účelem uskladnění svých věcí užívá pouze jeden pokoj o výměře 12,08 m2 a do bytu dochází jednou měsíčně na půl hodiny, a že mezi žalovaným, jeho dcerami a přítelem jedné z nich docházelo k verbálním konfliktům a k vzájemnému fyzickému napadání, což bylo řešeno i za asistence policie. Dále zjistil – ze zpráv pronajímatele bytu a dodatků k evidenčnímu listu – výši nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu v období od 1. září 1999 do 31. srpna 2001 a výměru předmětného bytu, která činí 77,9 m2. Nakonec vzal za prokázáno, že od září 1999 do srpna 2001 zaplatila žalobkyně na nákladech spojených s užíváním předmětného bytu částku 95.810,- Kč. Protože účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli, soud prvního stupně právo společného nájmu bytu zrušil (§705 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Současně určil (podle §705 odst. 1 věty druhé, odst. 3 obč. zák.), že byt bude dále užívat jako nájemce žalovaný; přihlédl přitom k tomu, že pronajímatel se ohledně dalšího nájmu bytu nevyjádřil a že obě dcery účastníků jsou již zletilé, a za rozhodující pokládal skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě bydlí a pracuje v západních Čechách, kde má rovněž zajištěno bydlení, a žalovaný, který pracuje v M. K., je nucen žít v podnájmu. Vyklizovací povinnost žalobkyně z bytu vázal – ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. – na zajištění náhradního ubytování. Ve vztahu k žalobě na plnění soud prvního stupně dovodil, že užívají-li byt společní nájemci (po rozvodu manželství), je povinností každého z nich podílet se na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu co do jedné poloviny. Současně však dovodil, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), kdyby žalovaný měl hradit polovinu takto vzniklých nákladů. Vzal přitom v úvahu, že s ohledem na konflikty, k nimž mezi účastníky docházelo, nelze u žalovaného hovořit o řádném a plnohodnotném užívání bytu k bydlení. Protože žalovaný užíval v žalovaném období (k uskladnění svých věcí) místnost o výměře 12,08 m2, tj. 15,5 % celkové podlahové plochy, uložil mu zaplatit žalobkyni z částky představující zaplacené čisté nájemné částku 8.218,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení. Ve zbytku žalobu na plnění zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 19 Co 262/2003-113, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a IV. (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku V. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud pokládal za dostatečně zjištěný skutkový stav věci a ztotožnil se rovněž s právními závěry, které soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §705 odst. 1 a 3, §712 odst. 3 větu druhou za středníkem a §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že byt bude dále jako nájemce užívat žalovaný, a v zamítavém výroku ohledně zaplacení částky 44.537,80 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení. V dovolání – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Odo 1014/2002 – namítla, že žalovanému měla být uložena povinnost zaplatit jí z titulu bezdůvodného obohacení jednu polovinu všech plateb, které ona samotná zaplatila za žalované období (tedy po rozvodu manželství a v době trvání práva společného nájmu bytu). V této souvislosti zdůraznila, že je-li byt v nájmu více osob, mají společní nájemci podle §700 obč. zák. stejná práva a povinnosti. Dále namítla, že pokud jí „žalovaný od 1.9.2001 (správně zřejmě 1999) nezaplatil sebemenší částku na platby spojené s užíváním bytu, není správné a ani možné, aby se výlučným nájemcem bytu do budoucna stal právě on“. Dodala, že veškeré platby spojené s užíváním bytu platí stále ona. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázky související se zrušením práva společného nájmu bytu nemohou být zásadně právně významné proto, že výklad těchto otázek se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od jejich ustáleného řešení neodchýlil. Ve vztahu k žalobě na plnění zdůraznil, že žalobkyni byla nižší částka přiznána s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a uvedl, že i v tomto směru jde o ustálenou judikaturu, od níž se odvolací soud neodchýlil. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (pro nepřípustnost).
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti zmíněnému potvrzujícímu výroku přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve shora označených výrocích) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Podle §705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§705 odst. 3 obč. zák.). Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jenž je určující pro rozhodnutí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce, se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými.
Při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – v úvahu, že pronajímatel se ohledně dalšího nájmu bytu nevyjádřil a že obě dcery účastníků jsou již zletilé, a za rozhodující pokládal skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě bydlí a pracuje v západních Čechách, kde má rovněž zajištěno bydlení, a žalovaný, který pracuje v M. K., je nucen žít v podnájmu; nepřehlédl ani to, že mezi účastníky docházelo v souvislosti s užíváním bytu po rozvodu manželství ke konfliktům, v jejichž důsledku nelze u žalovaného hovořit o řádném a plnohodnotném užívání bytu k bydlení. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé, odst. 3 obč. zák. vypořádal se všemi v úvahu přicházejícími hledisky v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe.
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) usuzovat nelze.
Ve vztahu k žalobě na plnění soudy především dovodily, že užívají-li byt společní nájemci (po rozvodu manželství), je povinností každého z nich podílet se na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu co do jedné poloviny. Tento závěr, který je totožný se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002, je v souladu s dovolacími námitkami žalobkyně. Poté – s odkazem na okolnosti uvedené na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – rovněž dovodily, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), kdyby žalovaný měl hradit polovinu takto vzniklých nákladů, a uložily mu – s ohledem na citované ustanovení – zaplatit žalobkyni z částky představující zaplacené čisté nájemné částku 8.218,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení; ve zbytku žalobu zamítly. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a žalobkyně právní závěr podle §3 odst. 1 obč. zák. – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nenapadla, nelze se v dovolacím řízení uvedeným právním závěrem zabývat.
Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.747,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. a §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovení §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu