ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1017.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1017/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. a o. d. P. b. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o náhradu za zaniklé nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1532/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.1.2005, čj. 28 Co 539/2004-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 11.095 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. M. J., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Návrh žalobkyně, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout jí náhradu za zaniklé nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), byl původně soudy prvého a druhého stupně zamítnut s odůvodněním, že na nemovitosti, tj. objekty bývalé cihelny, se uvedený zákon nevztahuje. K dovolání žalobkyně dovolací soud rozsudkem ze dne 11.4.2001, čj. 26 Cdo 3001/2000-184, rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Vyslovil právní závěr, že v daném případě je třeba na nemovitosti, za něž žalobkyně požadovala náhradu, vztáhnout ustanovení o náhradě podle §23 zákona o půdě.
Soud prvého stupně se pak zabýval výší náhrady, a po provedení skutkových zjištění rozsudkem ze dne 22.7.2004, čj. 5 C 1532/93- 300, žalovanému mj. uložil zaplatit žalobkyni 838.430,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % od 15.7.2004. Krajský soud v Praze pak rozhodoval o odvolání žalovaného, který nesouhlasil s výší náhrady a zejména uplatňoval, že budovy byly v době, kdy byly dány do užívání jeho právnímu předchůdci, v havarijním stavu, a sloužily pouze k získání stavebního materiálu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil, když shledal, že tento soud provedl dostatečné důkazy o výši náhrady, řádně je zhodnotil a opíral se o věrohodný znalecký posudek. Žalovaný neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že nemovitosti byly v havarijním stavu a měly cenu jen stavebního materiálu. Správným shledal i rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí náhrady v penězích, protože o náhradě ve věcech, jak původně žalobkyně požadovala, nedošlo mezi účastníky k dohodě a žalobkyně svůj návrh v průběhu řízení změnila na plnění v penězích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky, jež jsou v rozhodování soudů řešeny různě. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje i vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v tom, že soudy nepřipustily revizní posudek, když dle názoru dovolatele soudní znalec Ing. K. nezpracoval svůj posudek odpovědně a přesvědčivým způsobem jej neobhájil. V tomto směru dovolatel rozebírá provedené důkazy, a to listiny a svědecké výpovědi o stavu budov, vytýká znalci, že ve svém odhadu nevycházel jen z ceny „bouračky“. Zásadní význam po právní stránce přisuzuje otázce, „zda výměry orgánů státní správy, zvláště je-li jejich obsah v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy, je možno bez dalšího označit jako tendenční a účelové, jak se uvádí v napadeném rozsudku, a to jen proto, že pochází z 50. let minulého století“. Soudům vytýká při posuzování této otázky izolované hodnocení provedených důkazů. Dovolatel dále poznamenává, že nikdy neučinil nesporným, jakým způsobem bylo naloženo s materiálem z demolice a tvrdil, že materiál byl z větší části rozkraden místními občany a jeho právní předchůdce v obci nic nestavěl. Dále uplatňuje, že na výzvu soudu nabídl žalobkyni náhradu ve věcech, a to za vynaložení nemalých nákladů, a následně bylo nepochopitelně rozhodnuto o náhradě finanční, ač k tomu nejsou zákonné podmínky, protože zákon o půdě na žádném místě nehovoří o povinnosti kompenzovat náhrady jen v penězích. „Stejně jako je tomu u náhrad za živý a mrtvý inventář, upřednostňuje soudní praxe vykrytí nároku podílem restituenta na majetku povinné osoby. Ostatně žalobkyně se domáhala náhrady nikoliv v penězích, ale plnění naturálního“. Rovněž řešení této otázky považuje dovolatel za značně právně významné.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání polemizuje s argumenty žalovaného, týkajícími se hodnocení důkazů o stavu nemovitostí a o smyslu výměrů orgánů státní správy, vydaných při násilné kolektivizaci zemědělství. Rozhodnutí obou soudů považuje za správná a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž vzal v úvahu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a že nepřichází v úvahu ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. Soud prvního stupně sice původně žalobu zamítl, důvodem jeho opačného rozhodnutí, tj. vyhovění žalobě, však nebyla vázanost právním názorem odvolacího soudu. V úvahu proto přichází pouze možnost přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. závěr dovolacího soudu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by odvolací soud řešil otázku, jež nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li toto rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. K žádnému z těchto závěrů však dovolací soud nedospěl.
Dovolatel sice uvádí, že jím vytýčené otázky jsou soudy řešeny rozdílně, jde však jen o obecné tvrzení, které není naplněno konkrétními údaji; dovolací soud přitom takovou rozdílnost v rozhodování soudů sám neshledal. Právní otázka zásadního významu, jež byla v tomto případě řešena odvolacím soudem, tj. zda budova bývalé cihelny v tomto případě mohla spadat pod režim zákona o půdě, byla již dovolacím soudem vyřešena v jeho předchozím rozsudku, vydaném v této věci, a oba soudy poté rozhodly v souladu s tímto právním názorem. Právní otázku, zda výměry orgánů státní správy vydané v padesátých letech minulého století, lze bez dalšího označit jako tendenční a účelové, odvolací soud neřešil a ani takto své rozhodnutí nezdůvodňoval. Pokud účelovost správního rozhodnutí bral v této věci v úvahu, bylo to v konkrétním případě s přihlédnutím k dalším důkazům. Dovolací soud ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem, jestliže výši nároku žalobkyně soudy posoudily podle §23 odst. 1 zákona o půdě, odkazujícím co do výše nároku na způsob výpočtu náhrady podle §14 a §16 zákona o půdě. V souladu s ustálenou judikaturou soudů je i standardní způsob výpočtu náhrady za znehodnocené nemovitosti podle uvedených ustanovení (tj. rozdíl v ceně staveb) v případě, kdy nebyl vydán demoliční výměr. Rovněž závěr o tom, že žalobkyně má podle §23 odst. 1 zákona o půdě nárok na finanční náhradu, pokud nedošlo k jiné dohodě mezi ní a žalovaným, vystihuje s ohledem na toto výslovné ustanovení rozdíl mezi náhradami za nemovitosti dané do užívání, od těch, které přešly na stát nebo na právnickou osobu, a od náhrad za živý a mrtvý inventář. Ustálená judikatura pak ani nezprošťuje právnickou osobu, jíž byl zemědělský majetek dán do užívání, odpovědnosti za to, že připustil jeho rozkrádání místními občany.
Je třeba konstatovat, že těžiště námitek dovolatele spočívá v hodnocení provedených důkazů. Při úvaze o možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však dovolací soud není oprávněn zkoumat skutková zjištění soudů prvého a druhého stupně z toho hlediska, zda mají oporu v provedeném dokazování (viz §241a odst. 3 o.s.ř.), ale může se zabývat pouze právním posouzením věci. Vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud rovněž neshledal.
Z těchto důvodů dovolací soud uzavřel, že dovolání není přípustné a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. je odmítl. Za této situace zvlášť nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady žalobkyně, jejichž náhrada byla žalovanému uložena, spočívají v odměně právního zástupce za jeden úkon právní pomoci ze základu 838.430,- Kč, podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., představující částku 44.076,- Kč, dvakrát sníženou o polovinu podle §3 odst.1, §15, §18 odst.1 téže vyhlášky, a paušální poplatek na hotové výdaje 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu