ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1038.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1038/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a/ G. K., b/ S. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 8. 2004, sp. zn. 19 Co 255/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 112/99 (žalobkyně G. K. a S. P.), zastoupených advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o určení právních skutečností), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 112/99 byl projednáván žalobní návrh žalobkyň o určení, že dům čp. 65 s pozemky parc. č. 786 v katastrálním území P. jsou součástí dědictví po zůstaviteli Ch. H., zemřelém 2. 9. 1981, a po zůstaviteli E. H., zemřelém 3. 5. 1978; tento určovací žalobní návrh byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14. 10. 1999, čj. 16 C 213/95-95, vyloučen od spisu sp. zn. 16 C 213/95 k samostatnému projednání a rozhodnutí.
O uvedeném žalobním návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 18. 10. 2001, čj. 16 C 112/99-86. Tímto rozsudkem byl zamítnut žalobní návrh na určení, že ideální osmina domu čp. 65 a pozemku parc. č. 786 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 571 u Katastrálního úřadu P., je součástí dědictví po zůstaviteli E. H., zemřelém 3. 5. 1978. Stejně tak byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že ideální osmina uvedených nemovitostí je součástí dědictví po zůstaviteli Ch.H. zemřelém 2. 9. 1981 v P. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že ideální čtvrtina uvedených nemovitostí je součástí dědictví po zůstaviteli E.H. zemřelém 3. 5. 1978 v M. Posléze byl zamítnut i žalobní návrh na určení, že ideální osmina uvedených nemovitostí byla součástí dědictví po zůstaviteli Ch.H. zemřelém 2. 9. 1981 v P. Tímto rozsudkem bylo žalobkyním uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému R.P.na náhradu nákladů řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a rovněž žalovaným Obvodním bytovým podnikem v P. státním podnikem, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně rovněž žalované Městské části P.na náhradu nákladů řízení 4.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně rovněž žalovanému H.m.P.na náhradu nákladů řízení 4.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 26. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 139/2002, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně bylo shledáno důvodným, avšak podle názoru odvolacího soudu, nebyly tu ještě dány podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl i za to, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je zatím nepřezkoumatelný (§221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Odvolací soud vyslovoval také názor, že by řízení v této právní věci (sp. zn. 16 C 112/99 Obvodního soudu pro Prahu 4) mělo být přerušeno až do skončení řízení v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 213/95 (o vydání nemovitostí v P. probíhajícím mezi týmiž účastníky řízení).
V dalším průběhu řízení vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení z 13. 11. 2002, čj. 16 C 112/99-129, jímž zastavil řízení mezi žalobkyněmi a žalovaným Obvodním bytovým podnikem v P. státním podnikem, Městskou částí P. a Obcí H. m. P. Soud prvního stupně rozhodl také o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a uvedenými žalovanými, a to tak, že mezi žalobkyněmi a Obvodním bytovým podnikem v P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; vůči Městské části P. bylo žalobkyním uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 4.925,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a vůči Obci H. m. P. 5.000,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Týmž usnesením soudu prvního stupně byla připuštěna dílčí změna žalobních určovacích návrhů žalobkyň v tomto řízení, v němž „účastníkem řízení bude nadále pouze žalovaný R. P.“.
Toto usnesení soudu prvního stupně bylo ve výrocích o nákladech řízení zrušeno a jen v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto další řízení o nákladech řízení pak pokračovalo vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 15. 4. 2003, čj. 16 C 112/99-152, kterým byla výše nákladů řízení ze strany žalobkyň vůči Městské části P. stanovena částkou 5.500,- Kč a vůči Obci H. m. P. částkou 6.075,- Kč. K odvolání žalobkyň pak ještě usnesením Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2004, sp. zn. 19 Co 597/2003, došlo jen ke změně výše částek náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou Městskou částí P. (na 10.625,- Kč) a mezi žalobkyněmi a žalovanou Obcí H. m. P. (na 11.200,- Kč); ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá vzájemně právo na náhradu těchto nákladů v té části řízení, jež se otázky nákladů řízení týkaly.
Poté byl vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 4. 2004, čj. 16 C 112/99-185. Tímto rozsudkem byly zamítnuty žalobní návrhy žalobkyň na určení, že ideální osmina domu čp. 65 v P. je součástí dědictví po zůstaviteli E. H., narozeném 9. 12. 1895 a zemřelém 3. 5. 1978 v M., že ideální osmina téhož domu je součástí dědictví po zůstaviteli Ch. H., narozeném 21. 9. 1894 a zemřelém 2. 9. 1981 v P., že ideální čtvrtina téhož domu je součástí dědictví po zůstaviteli E. H., narozeném 9. 12. 1895 a zemřelém 3. 5. 1978 v M., že ideální čtvrtina téhož domu je součástí dědictví po zůstavitele Ch. H., narozeném 21. 9. 1894 a zemřelém 2. 9. 1981 v P., že další ideální osmina tohož domu je také součástí dědictví po zůstaviteli E. H., narozeném 4. 12. 1895 a zemřelém 3. 5. 1978 v M., a že další ideální osmina téhož domu je také součástí dědictví po zůstaviteli Ch. H., narozeném 21. 9. 1894 a zemřelém 2. 9. 1981 v P. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému R. P. na náhradu nákladů řízení 10.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně G. K. je dcerou zemřelého E. H., který byl spoluvlastníkem domu čp. 65 v P. a že žalobkyně S. P. byla rovněž dcerou zemřelého E. H. Dále soud prvního stupně uváděl, že z knihovní vložky č. 193 pozemkové knihy pro katastrální území H. bylo prokázáno, že „rodina H. vlastnila pozemky“ uvedené v této knihovní vložce. Původní vlastník O. H. byl prohlášen v roce 1948 za mrtvého, stejně jako jeho sestra V. H. (později E.); právními nástupci po nich byli E. a K. H.; podle výměru Ministerstva financí ze 14. 9. 1948 bylo obnoveno vlastnické právo k nemovitostem, zapsaným ve vložce pozemkové knihy č. 193 pro katastrální území H. pro E. a K. H. i pro zemřelého O. H. Bývalý Lidový soud trestní v Praze rozhodl 2. 4. 1954 podle tehdy platného ustanovení §287a trestního řádu, že zajištěný majetek E. H., G. H. a G. H. (zdržujících se v cizině) připadá státu; v uvedené vložce pozemkové knihy bylo pak vloženo vlastnické právo pro Čs. stát.
V odůvodnění svého rozsudku z 13. 4. 2004, čj. 16 C 112/99-185, Obvodní soud pro Prahu 4 dále uváděl, že žalobkyně podaly žaloby o vydání nemovitostí (o něž v tomto řízení jde – domu čp. 65 a pozemku parc. č. 786 v katastrálním území H.), jež byly projednány pod sp. zn. 16 C 112/99 a 16 C 213/95 Obvodního soudu pro Prahu 4, ale v těchto soudních sporech neuspěly, neboť soudy obou stupňů došly k závěru, že žalovaný R. P. je sice vlastníkem domu čp. 65 v P., ale není povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť „dům zakoupil za řádnou cenu, která odpovídala tehdy platným právním předpisům“.
Soud prvního stupně tedy dospěl k výslednému závěru, že žalobkyněmi uváděné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., takže návrh na jejich vydání bylo možné uplatnit jen podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích (s těmito svými nároky však v soudním řízení neuspěly); žalobkyně tak „se nemohou domáhat svých nároků podle předpisu obecného“.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyň zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně ze 14. 3. 2004 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11. 8. 2004, sp. zn. 14 Co 255/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a posoudil jej podle příslušných právních předpisů.
Odvolací soud posoudil výsledky v řízení před soudem prvního stupně provedeného dokazování, tak, že v daném případě došlo k přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Původními podílovými spoluvlastníky domu čp. 65 v P. byli E., K., V. a O. H. V. a O. H. byli prohlášeni s ohledem na úmrtí za druhé světové války za mrtvé v únoru 1948. Právě s ohledem na závěry restitučního sporu a rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního v P. z 2. 4. 1954 o propadnutí majetku E., G., Z. a G. H. a na základě rozhodnutí správních orgánů a vkladu vlastnického práva k nemovitostem pro Čs. stát – finanční odbor rady Obvodního národního výboru P., měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně uzavřel, že tu k přechodu nemovitostí na stát způsobem předpokládaným ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. došlo. Odvolací soud však poukazoval na to, že v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 213/95 nebyl žalovaný R. P. shledán povinnou osobou k vydání domu čp. 65 v P., neboť tuto nemovitost zakoupil v souladu s tehdejšími platnými oceňovacími předpisy. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně dovodil, že tu není možné se domáhat nároku žalobkyň podle obecného předpisu a tedy domáhat se určení, že uvedená nemovitost patří do dědictví po původních spoluvlastnících a následně se pak domáhat dalšího projednání dědictví. Hledat řešení v obecném právním předpise lze pouze tehdy, chybí-li předpis speciální. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, obsahoval speciální úpravu postupu, který musí být dodržen pro uspokojení nároku na vydání věci podle uvedeného zákona. Pokud stát převzal v rozhodném období věc (věci) na základě právního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale i v případě, kdy ji převzal bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je nutno věc posoudit pouze podle speciálního předpisu restitučního a nikoli podle obecných předpisů. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud s přihlédnutím k tomu, že žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 7. 9. 2004, a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 5. 11. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) i písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu, ale také, že tu soud prvního stupně měl být vázán právním názorem uvedeným v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu (z 26. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 139/2002 Městského soudu v Praze). Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovaly, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky poukazovaly především na to, že v daném případě bylo potvrzeno odvolacím soudem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 13. 4. 2004, čj. 16 C 112/99-185, který měl být vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v předchozím rozhodnutí Městského soudu v Praze z 26. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 139/2002-122, v němž odvolací soud zaujal právní názor, že je „nepřijatelný právní závěr, že uplynutím prekluzívních lhůt uvedených v restitučních předpisech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem v rozhodném období“ (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Dovolatelky ovšem poukazovaly na to, že v dalším svém rozhodnutí z 11. 8. 2004, sp. zn. 19 Co 255/2004 (proti němuž směřuje dovolání dovolatelek), odvolací soud zaujal jiný právní názor, totiž že „není možno domáhat se určení, že nemovitosti jsou součástí pozůstalosti původních vlastníků a následně se domoci projednání takové pozůstalosti, když uvedené nemovitosti byly předmětem restitučního řízení a žaloba vydání věcí byla zamítnuta“. S tímto právním názorem odvolacího soudu dovolatelky nesouhlasí a poukazovaly na to, že cílem jejich žalobního návrhu je obnovení vlastnických práv, která byla po roce 1950 protiprávně odňata. Z opatrnosti svůj nárok uplatnily ve lhůtách, které jsou uvedeny v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak skutkově se zaměřily na skutečnost, že správní akty, jimž bylo vlastnické právo odňato, jsou paakty, které nemohly způsobit žádné právní následky. Z opatrnosti formulovaly svůj žalobní návrh alternativně jak na vydání věcí, tak i na určení, že jimi uváděné nemovitosti náleží do pozůstalosti po původních vlastnících. Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 11. 8. 2004, sp. zn. 19 Co 255/2004 Městského soudu v Praze, k překvapení žalobkyň změnil své dřívější stanovisko, obsažené v rozhodnutí z 26. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 139/2002, a dospěl k závěru o zamítnutí žaloby o určení s odůvodněním, že se žalobkyně domáhaly svého práva podle předpisů obecných, jejichž aplikace je vyloučena zvláštní právní úpravou.
Odvolací soud „opomenul právně vyhodnotit tu skutečnost, kterou sám uvádí, a sice že Lidový soud trestní v P. dne 2. 4. 1954 ve smyslu tehdy platného ustanovení §287a trestního řádu rozhodl, že zajištěný majetek (včetně nemovitostí, jež jsou předmětem žaloby žalobkyň) E. H., Z. H., G. H. a G. H. připadá státu; tato skutečnost tedy prokazuje, že vlastnické právo po původních vlastnících bylo obnoveno, protože jinak by nebylo co konfiskovat“. Uvedené rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního v P. spadalo podle ustanovení §2 odst. 1, alinea druhá, zákona č. 119/1990 Sb. a bylo tedy dnem účinnosti tohoto zákona zrušeno ex tunc; tento právní předpis soudy na daný případ však neaplikovaly. Dovolatelky byly toho názoru, že zrušením tohoto rozhodnutí odpadl právně onen restituční titul, pokud by se hypoteticky připustilo, že by ve věci byl dán, a věc je nutno posuzovat opět podle obecné právní úpravy do té míry, že nemovitosti jsou součástí pozůstalosti po původních vlastnících; zákon č. 119/1990 Sb. je zvláštní úpravou postupu pro řešení trestních rozhodnutí. V daném případě jsou to ustanovení občanského zákoníku (zejména jeho ustanovené §126), která zajišťují účinnou a efektivní obranu proti každému, včetně státu, kdo do tohoto práva zasahuje.
Při posuzování dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení obsažených v ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. (v části dvanácté, hlavě první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. tj. před 1. 1. 2001.
Dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Posoudit přípustnost dovolání dovolatelek podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tu nebylo možné, neboť rozsudkem odvolacího soudu z 11. 8. 2004 (sp. zn. 19 Co 255/2004 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně z 13. 4. 2004 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 16 C 112/99-185), kterým bylo rozhodnuto ve věci stejně (zamítnutím žaloby) jako v dřívějším rozsudku z 18. 10. 2002, čj. 16 C 112/99-80 (Obvodního soudu pro Prahu 4), po jehož zrušení byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí tohoto soudu zrušil.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (navazujícího na úpravu přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 112/99 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací řešil ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 108 /242/ a na str. 115 /249/), že v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (stejně jako v ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb.) nejde o nároky vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění, nýbrž o nárok „dalších oprávněných osob“, založený přímo zákonem č. 87/1991 Sb. (zákonem č. 403/1990 Sb.). Pro nárok těchto dalších oprávněných osob nemá např. právní význam, zda jako neopomenutelní dědicové se dovolali neplatnosti zůstavitele vůči dědicům ze závěti (srov. §40a a §479 občanského zákoníku). Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. výslovně uvádí, že zemřel-li vlastník věcí, nebo byl prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v pořadí, v němž jsou tyto osoby uvedeny v ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona.
Jen zemřela-li osoba uvedená v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poté, co byl touto osobou uplatněn nárok na vydání věci, anebo už s ní byla uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 téhož zákona, stávají se nároky z této dohody předmětem dědictví po této zemřelé osobě a do jejích práv mohou další osoby uvedené v §3 zákona č. 87/1991 Sb. vstoupit jen jako dědicové oprávněné osoby (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/).
Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má svého práva domáhat i osoba, jíž se obnovilo ex tunc původní vlastnictví majetku (který propadl ve prospěch státu) v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I ÚS 117/93, uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Také rehabilitované osoby podle zákona č. 119/1990 Sb. musí splňovat zákonné podmínky uvedené v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byl v rozhodnutí tzv. velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (vydaném ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) zaujat názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle předpisu restituční povahy.
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá dovolací soud za použitelné v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 8. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek. Nemohl proto dovolací sodu dospět přesvědčivě k závěru, že by tu dovolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu